1.	Mýtus božské androgyni

2.	Mýtus lidské androgynie

3.	Mýty obnovy, stavby, iniciace

4.	Struktura konkrétního mýtu: Varuna a Vrtra

5.	Mýtus jako „exemplární historie“

6.	Pokles mýtů na nižší úroveň

"Mýtus božské androgynie:
Mýty podle Eliadeho odhalují tu stránku skutečnosti, která je nedostupná empiricko-racionalistickému chápání a vypráví to, co v eschatologickém in illo tempore (to jest „na počátku dějin“, „v onom čase“ či také „při stvoření světa“) učinili bohové. Vedle Coincidentia oppositorum je takovou stránkou skutečnosti také tzv. mýtus božské androgynie. V každém božstvu koexistují (ve více či méně zjevné podobě) obě pohlaví, mužské i ženské. Tato božská oboupohlavnost je výrazem božské dvojjedinosti. Tuto dvojjedinost nesmíme však chápat v profánním smyslu, tedy biologicky a sexuálně, nýbrž myticky. Mytická Žena s velkým Ž odkazuje ke kosmologickému principu, který ztělesňuje. A stejně i božská androgynie, přestože používá jazyk biologie, vyjadřuje současnou existenci protikladů, kosmogonických principů, tedy mužského a ženského, v božstvu.
Jako doklad své teze o božské oboupohlavnosti Eliade uvádí mnoho příkladů: „Duch lesa“ u Estonců je božstvo jeden rok mužské, druhý ženské. Vegetativní božstva jako Attis, Adonis či Dionýsos a Velké matky typu Kybelé – jsou dvojpohlavní. I v australské oblasti je prvotní bůh androgyn, nejinak je tomu v Indii, kde nejvýznamnější božská dvojice Šiva-Kálí bývá někdy zobrazována v podobě jediné bytosti. Veškerá indická erotická mystika si klade za cíl ztotožnění člověka s božským párem. Několik z nejstarších egyptských bohů bylo dvojpohlavních. Řekové připouštěli androgynii ještě v posledních staletích starověku. Téměř všichni skandinávští mytologičtí bohové mají prvky androgynie: Ódin, Loki, Tuisto, Nerthus a další. I v čínské tradici najdeme androgynické nejvyšší božstvo. Rovněž íránský bůh neomezeného času, Zervan, byl androgyn – zrodil ze sebe Óhrmazda, který je světlem a dobrem a Ahrimana, který je temnotou a zlem.
Jak Eliade zdůrazňuje, i božstva, která se nám jeví jako čistě mužská nebo čistě ženská, jsou fakticky androgynická, protože (cituji) „bez ohledu na to, v jaké podobě se božstvo projevuje, je poslední skutečností, absolutní silou a tato skutečnost, tato síla se nedají omezit žádnými atributy ani kvalitami (dobrý, špatný, mužský, ženský).“ Z toho vyplývá, že podstatou každého dualismu je v jádru jeho absolutní jednota, monismus. Tímto monismem je také božská androgynie. Typická je pro ni tzv. autogenie, schopnost zrodit se ze sebe sama jako „causa sui“. Autogenie je typická třeba i pro novoplatónské a gnostické myšlení.

Mýtus lidské androgynie
Paradox božské androgynie je posvátným vzorem pro celou řadu mýtů s androgynií lidskou. První člověk je ve starších tradicích androgynem - některé komentáře židovských rabínů dokonce naznačují, že i Adam byl občas chápán jako androgyn, nikoliv muž, Evino zrození bylo pak pouhým rozštěpením androgyna. Také „primitivní“ tradice v Austrálii či Oceánii, dokonce i gnostická a platónská antropologie (např. v Symposionu) mluví o oboupohlavnosti prvního člověka. "