1.

Úvod

2.

U skřítků

3.

Úkol

4.	Setkání s krtkem

5.

Závěr

“Po procitnutí na studené zemi mě otřesně bolela hlava. Otevřela jsem oči a byla bych radši, kdybych je ani neměla. Kolem mě stály právě ty stovky žluto zelených skřítků, které jsem tak nechtěla vidět. Ale k mému úžasu - ale také milému překvapení - mi nic neudělali. Jen se šklebili. Když zpozorovali mé probuzení, značně ožili. Začali se strkat a nervózně přešlapovat. Jejich škleby se změnili na něco, co připomínalo malé dítě, které právě zjistilo, že má na těle něco, čím může kopat svou matku. Z davu skřítků se vynořil jeden, jenž byl na první pohled výše postavený. Vyplívalo to z jeho šatů. Zářili mu drahými látkami z různých krajů světa. Kolébavou chůzí ke mně došel. Pak se z jeho úst vynořil zvuk, který by se dal zapsat jako: "Blllllooll" Vedle něho se nenápadně krčil o něco menší skřítek. Promluvil na mě: "Pán tě vítá." Udiveně jsem na něj hleděla, nemajíc slov. A jen trochu pohnula hlavou na pozdrav. Po usilovném soustředění na své pohybové ústrojí se mi podařilo sednout. Byl to lepší pocit, jelikož už jsem byla větší než ti skřítci a jen jsem na ně shlížela. Jejich pán na mě začal zase jejich blábolicí: "Bllloolllullall" Udiveně jsem pohlédla na překladače. "Náš pán tě žádá o laskavost. Ale jen došel pozdravit. O zbytek se postarám já." "Blllllooll," odvětil skřítek v drahých šatech. Jak se ke mně přikolébal, tak se odkolébal. Dav se za ním zavíral, až mi zmizel z očí."