1.	Dětská vražda „Juvenile homicide“ – vymezení pojmu agrese:

2.	Genetické, biologické a fyziologické faktory ovlivňující vznik agresivity:

3.	Výchovné - enviromentální faktory ovlivňující rozvoj agrese vedoucí k dětské vraždě:

4.	„Nature“ nebo „Nurture“?

“Genetické, biologické a fyziologické faktory ovlivňující vznik agresivity:
Většina dětských vražd je více výsledek osobnostní psychopatologie, více než akt vážného pochybení nebo následek přítomnosti vnitřního zla („innate evil“). (Bailey, 2000) Psychopatologie, resp. psychická onemocnění jsou převážně dědičného charakteru. Označování psychických nemocí za „pouze geneticky“ nebo „pouze enviromentálně“ podmíněné lze pokládat za překonané. Ovšem je tu několik psychických onemocnění, která jsou bezesporu dědičná, jsou jimi například schizofrenie, bipolární a unipolární afektivní porucha, ale i mírnější „neurotické“ poruchy, anxiety, hyperkinetický syndrom, porucha učení, obsesivně-kompulzivní poruchy, alkoholizmus a další drogové závislosti a také některé demence. Vliv genetických dispozic vykazují i dimenze osobnosti, jako extroverze, neuroticizmus a rovněž kognitivní schopnosti (Židovská, 2002). V souladu s uvedenými genetickými předpoklady psychických nemocí je tvrzení britského psychologa Hanse Eysencka, který uvádí, že osobnostní rozdíly mezi vrahy a běžnými občany stojí na genetickém základu. Tvrdí, že např. psychopati jsou extrémně extrovertní jedinci s nedostatkem vnitřní konzistence, jejichž autonomní nervový systém je nastaven tak, že strach přímo asociuje násilnické chování. (Eysenck, 1977 in Heide 1997). Dalším geneticky podmíněným faktorem podílejícím se na vzniku agresivity je existence určitého genu, který podporuje vznik agresivity. Výsledek dvou studií provedených v Izraeli a ve Spojených státech zveřejněných v únoru 1996 poskytly ověřenou asociaci mezi určitým specifickým genem a konkrétním osobnostním znakem, nazývaným „novelty-seeking“. Tento gen podmiňuje impulsivitu a vzrušivost (Ritter, 1996). Neméně významným geneticky podmíněným faktorem je patologicky zvýšená sekrece adrenalinu. V roce 1989 proběhl ve švédském Stockholmu výzkum zaměněný na zjištění vztahu mezi sekrecí adrenalinu sympatickým nervovým systémem a psychologickými reakcemi na tuto sekreci, zejména pak v souvislosti s hyperaktivitou a agresivitou. Výzkum pracoval s 83 chlapci ve věku 13 let. Byla zjištěna úzká vazba mezi nadměrnou sekrecí adrenalinu a antisociálním chováním, jakým je agresivita a násilí (Klinteberg a kol. 1989). Dle Antier (2004): „Příliv hormonů v pubertě postupně mění charakter dítěte“, (Antier 2004, s. 89). Zejména chlapci v tomto období snadno podléhají emocím, v této fázi mají tendenci nevěřit, že jim někdo může porozumět a dosti často to vyčítají rodičům, popř. celému světu (Antier, 2004). Pokud není takováto pubescentní agresivita korigována výchovou či vlivem sociálního prostředí, tedy „nurture“ faktory, může vyústit právě v dětskou vraždu."

Obsahuje tabulku.