1.	Myšlenkové proudy renesance

2.	Vynálezy a události

3.	Vytváření mechanického obrazu světa

" V období renesance vznikají základy novověké přírodovědy, astronomie a fyziky. Už od renesanční doby samotné však trvá podceňování předpokladů, které k tomu vytvořila oxfordská františkánská škola a occamističtí přírodovědci. Ti jako první zcela opustili Aristotelskou fyziku. Renesance tento vývoj dokončila a přinesla řadu nových koncepcí, z nichž některé pokračují také v novověké vědě a filozofii.
Typickou novinkou renesance je úspěšná snaha o důslednou matematizaci astronomie a fyziky. Na tom se společně podílejí dvě vzájemně neslučitelné tradice (pythagorejská a arabská).
Prostřednictvím Arabů se do Evropy dostala i matematika založená na algebře. Ta umožňuje formální matematické operace nezávisle na „názoru“, jako je to patrné u pythagorejské matematiky. Její principy dobře vyhovovaly arabskému vidění nutnosti, která zde vlastně zastává roli názoru. Algebraickým popisem fyzikálních dějů má být vyjádřen řád nutného přírodního dění. Filozofické motivy tohoto přístupu nejsou v Evropě dlouho reflektovány, přestože toto pojetí působí už v renesanci.
Již v pozdní scholastice zazněly požadavky, důkladně studovat staré jazyky, které ohlašuje humanistické hnutí, které vedlo k novému a prohloubenému kontaktu Evropského ducha s antickými zdroji. Požadavek Rogera Bacona, aby věda i filozofie stavěla pouze na bezprostřední zkušenosti a pozorování přírody, a každou jinou autoritu odmítala. Toto je počátek rozvoje moderní západní přírodovědy. A také nominalistická filozofie přispěla tím, že zrušila středověké pouto mezi vírou a věděním a vytvořila předpoklady pro osvobození nových sil v oblasti víry, tak ve vědách a filozofiích.
Celou velikost obratu, který vedl k rozpadu středověké filozofie, lze zhodnotit jen tehdy, když se nebudeme omezovat jen na vlastní obor filozofie a zaměříme svou pozornost na celkový kulturně dějinný vývoj v tomto období.
Zatím co neklidný badatelský pud a křesťanská misijní horlivost, ale také dobyvačnost a chamtivost, hnaly Evropany k ovládnutí celého povrchu Země. Tyto ješitné cíle byly podpořeny novodobými objevy, jako například vynálezu kompasu , který umožňoval velké námořní plavby, tak objev střelného prachu , který otřásl vládnoucím postavením rytířstva.
Tato dobyvačnost pronikla do myšlení o vesmírném systému. Astrologické představy byly založeny na domněnce, že Země je nehybným středem universa, kolem něhož krouží nebesa tzv. geocentrismus. Geniální myšlenka řeckého astronoma Aristarcha , který prohlásil za střed Slunce byla zcela zapomenuta.
Zásluhou polského astronoma Mikuláše Koperníka (1473-1543) byl tento umělý středověký systém vyvrácen, tím že předpokládal Zemi jako hvězdu mezi hvězdami, která krouží kolem Slunce, které je středem vesmíru a kromě toho se ještě otáčí kolem své osy tzv. heliocentrismus. Kopernikovo dílo ve kterém popisuje tento systém se nazývá O obězích nebeských sfér, které vyšlo teprve v roce jeho smrti. Koperník se ptal po fyzické realitě pozorovaných pohybů planet a nehledal jen metodu výpočtů jejich zdánlivých poloh. "