1.	Ochrana menšin – určující zákon

2.	Menšina v Ústavě a Listině základních práv a svobod

3.	Definice národnostní menšiny

4.	Menšinová práva přiznaná Listinou

4.1	Každému jednotlivci

4.2	Práva vázaná na občanství

5.	Kdy menšina respektuje rozhodnutí většiny

6.	Záměr zákona o právech národnostních menšin

7.	Ochrana menšin

7.1	Institut kvalifikované většiny a institut kvalifikované menšiny

“ Menšinová práva spadají do všech kategorií práv zakotvených výše zmíněnou Listinou. Původně v bývalém ČSSR platil ústavní zákon č. 144/1968 Sb., o postavení národností v ČSSR, který obsahoval výčet všech národností vztahující se k tomuto zákonu. Tato představa byla nahrazena příslušnou hlavou Listiny, kde chybí výslovně státem uznané národnosti. V praxi to znamená, že do této skupiny spadají všechny národnostní a etnické menšiny. Vymezit rozdíl mezi těmito dvěma pojmy je velmi komplikované, protože Ústava ani Listina nebo pro ČR závazné mezinárodní smlouvy neobsahují žádnou definici, která by nám pomohla při řešení tohoto problému. Obecně můžeme říci, že u národnostní menšiny je zvýrazněn aspekt pocitu sounaležitosti k příslušné rase- v obecné biologické odlišnosti, ke kultuře, jazyku, náboženstí nebo také v sounaležitosti s národem, který má svůj stát.

Co ale můžeme přesně rozlišit, jsou menšinová práva přiznaná Listinou každému jednotlivci a práva vázaná na státní občenství a bez výslovné úpravy předpokladájící trvalý pobyt na určitém uzemí. Tento aspekt se odráží ve střetech vnitrostátního a mezinárodního práva a může být zneužit pro úplně jiné cíle. Tím mám na mysli problém sudetských němců před 2. světovou válkou, kdy tato menšina byla využita jako zástěrka pro obsazení bývalého Československa nacistickým Německem a posléze zavedením režimu diktátorského typu. Z tohoto důvodu přitupuje náš stát velmi opatrně k ukládání práv a povinností menšinám a volí raději cestu, kdy jsou práva a povinnosti zakotveny v Ústavě a v Listině ne kolektivně, ale jsou přiznána pouze jednotlivcům.

Velice důležitý je důvod ochrany menšiny, který vychází z toho, že není možné zajistit, aby většina měla automaticky pravdu. V této souvislosti je nutno ovšem uvést, že menšina je zavázána respektovat rozhodnutí většiny, pokud jsou podle J. Filipa1 splněny následující body:
rozhodnutí bylo přijato-
(1) většinou, která vznikla demokratickým způsobem
(2) podle pravidel demokracie a férovosti
(3) je napravitelné
(4) lze se proti němu bránit právními prostředky
(5) menšina se může stát většinou
(6) určitá práva menšiny, týkající se její existence a možnosti jednat, mohou být rozhodnutím většiny dotčena

Výzmnou událost týkající se této problematiky představovalo v roce 1999 vypracování věcného záměru zákona o právech národnostních menšin, který měl být naplněním ústavního práva a zároveň měl přinést zásadní změnu přístupů do této oblasti. Ačkoliv proběhla řada diskuzí k tomuto záměru a bylo předloženo několik jeho verzí, vláda dvakrát prodloužila lhůtu k jeho odevzdání, nakonec to měl být 31. březen 2000.2 Tento zákon měl představovat spnění závazku ČR vůči ustanovení Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin. I v minulé době Česká vláda několikrát veřejně deklarovala, že se zasadí o uplatnění práv příslušníků národnostních a etnických menšin."

Obsahuje překlepy.