"2 Teoretická část
2.1 Nerovnost a nesouměřitelnost
Od sedmdesátých let minulého století dochází k transformaci ekonomicky vyspělých zemí z industriální společnosti, tj. z ekonomiky založené na sekundárním sektoru (výrobě), na postindustriální společnost1, tj. na ekonomiku založenou na terciálním sektoru (služby). Současně v tomto období narůstají sociální nerovnosti a narůstá chudoba.
Podle Kellera se v této době sociologie zbavuje kategorií, které by jí jinak umožnily sociální nerovnosti analyzovat. Zanikají třídy a rozpadají se sociální vrstvy. Pozornost je věnována jiným zkoumáním, na místo toho aby se analyzoval mechanismus reprodukce majetku a moci. V důsledku toho sociologii uniká výrazný zlom v dějinách moderní společnosti – opouští se společnost odstupňované nerovnosti a společnost se propadá do stále hlubší majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti.
Nesouměřitelnost sociálních pozic není ničím novým, zcela odlišně žila šlechta od neurozené buržoazie, majitelé továren žili ve zcela jiném světě než proletáři. Lišili se možnostmi, prostředky, šancemi i životními aspiracemi.
Moderní společnost se ale do nedávné doby snažila nesouměřitelnost přeměnit na pouhou, jemně odstupňovanou nerovnost. Hlavní roli v tom sehrál sociální stát spolu s rozvojem společnosti zaměstnání.
Vrcholem tohoto snažení bylo období třiceti let po druhé světové válce, kde sice stále existovaly velké rozdíly příjmu a životní úrovně, ale existovaly okolnosti, které způsobili jejich akceptovatelnost pro celou společnost. Keller zmiňuje, že se jednalo o tři zásadní okolnosti.
V první řadě byly rozdíly pozvolné a odpovídali postavení jednotlivce. Mezi vedením společnosti, které mělo v sedmdesátých letech minulého století přibližně pětinásobek průměrného zaměstnaneckého platu, bylo řada jemně odstupňovaných příjmových rozdílů.
V druhé řadě byli zaměstnanci a vedení spojeno v zásadě stejnými sociálními právy. Nepracovali pouze pro svou bezprostřední spotřebu, ale též pro dlouhodobé zajištění sebe a své rodiny.
Třetí okolností bylo, že docházelo k všeobecné sociální mobilitě. Každá ze skupin mohla doufat, že se situace bude zlepšovat, téměř všichni stoupali vzhůru.

2.1.1 Hranice nerovnosti
Je velmi obtížné exaktně určit, kde končí nerovnost a začíná nesouměřitelnost, přesto tato hranice existuje. Nerovnost nebere ambice pro snažení se dosažení lepšího života pro sebe a své děti, ovšem za určitou hranicí vede nesouměřitelnost k rezignaci, která může vést i ke skupinovému hněvu."