1.

Úvod

2.	Odpovědnost dlužníka za nepodání insolvenčního návrhu

2.1	Povinnost podat insolvenční návrh

2.2	Důsledky porušení povinnosti podat insolvenční návrh

2.3	Předběžné opatření dle INSZ

2.4

Shrnutí

3.	Odpovědnost dlužníka podání bezdůvodného insolvenčního návrhu

4.	Odpovědnost navrhovatele za podání (šikanózního) insolvenčního návrhu

4.1	Obecné důsledky zahájení insolvenčního řízení pro dlužníka

4.2	Pozice dlužníka dle ZKV a dle INSZ

4.3	Odpovědnost za podání šikanózního návrhu dle INSZ a zákonné ručení

5.	Odpovědnost věřitele a sankce za přihlášku nadsazené pohledávky

5.1	Snahy věřitelů ovládnout insolvenční řízení

5.2	Odpovědnost věřitele a sankce, zákonné ručení statutárních orgánů

5.3	Eliminace platebního aspektu sankce

5.4	Úvahy nad změnami de lege ferenda

6.

Závěr

“2. Odpovědnost dlužníka za nepodání insolvenčního návrhu
2.1 Povinnost podat insolvenční návrh
INSZ neřeší pouze právo dlužníka či věřitele podat návrh na zahájení insolvenčního řízení, ale současně v § 98 zakotvuje povinnost dlužníka a dalších osob za určitých okolností takový návrh podat. Předchozí úprava dle ZKV tedy zůstala obecně i dle INSZ zachována.
Okruh osob, které jsou povinny podat insolvenční návrh dle INSZ se oproti ZKV nijak zásadně nezměnil. Povinnými osobami tedy jsou:
• dlužník - právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel; a
• jménem dlužníka - statutární orgán právnické osoby, zákonný zástupce fyzické osoby a likvidátor právnické osoby v likvidaci.
Pokud je více osob oprávněných jednat jménem dlužníka samostatně, povinnost podat návrh má každá z nich.
Na rozdíl od ZKV však INSZ přesněji vymezuje okamžik, kdy povinnost podat insolvenční návrh vzniká. § 98 odst. 1 INSZ povinnost podat insolvenční návrh stanoví „bez zbytečného odkladu poté, co se povinná osoba dozvěděla nebo při náležité péči měla dozvědět o úpadku“. ZKV hovořil o něco obecněji o povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu „bez zbytečného odkladu“ pokud je dlužník v úpadku.
Toto upřesnění okamžiku vzniku povinnosti na jednu stranu přispívá k tomu, aby byly dlužnické insolvenční návrhy podávány včas a nepochybně přispěje k tomu, že počet dlužnických návrhů bude i nadále stoupat. Na druhou stranu však vzniká otázka, do jaké míry má management dlužníka povinnost pravidelně monitorovat situaci a od jakého okamžiku bude možno mít za to, že se dlužník a jeho management měl při náležité péči dozvědět o tom, že společnost je v úpadku. Situace managementu v tomto směru nikdy nebude jednoduchá (a to zvláště v dnešní době) pokud bude zkoumat situaci dlužníka z hlediska rozvahového testu dle § 3 odst. 3 INSZ. Naprosto souhlasím s kolegou Tomášem Richterem vyjádřeným názorem, že není možno dovozovat povinnost managementu v pravidelných intervalech zadávat tržní ocenění aktiv společnosti. INSZ však tím, že stanoví:
• přísnější a měřitelnější definici úpadku;
• přesněji okamžik vzniku povinnosti podat insolvenční návrh; a
• přísný procesní režim a sankce,
nepochybně klade na management společnosti větší nároky, pokud jde o finanční situaci dlužníka z hlediska rozvahového testu, tj. management musí bedlivě sledovat veškeré signály, jež by mohly naznačovat existenci dlužníkova úpadky nebo jeho reálné hrozby. Tomáš Richter zmiňuje jak signály interní, např. přecenění aktiv společnosti pro účetnictví, tak signály externí, např. obecný pokles tržních cen aktiv tvořících podstatnou část levé strany bilance dlužníka anebo neúspěšný prodej majetku dlužníka za cenu, kterou management považoval za cenu tržní ."

Písemná práce pro modul : Krizový management a jeho právní nástroje, Nottingham Trent University.