1.	Fylogeneze emocí

2.	Ontogeneze citů

2.1.	Vývoj emocí v průběhu života

2.2.	Charakteristiky jednotlivých životních období

2.2.1.

Kojenecký věk

2.2.2.

Období batolete

2.2.3.

Předškolní věk

2.2.4.

Prepuberta a puberta

2.2.5.

Adolescence

2.2.6.

Mladá dospělost

2.2.7.

Střední dospělost

2.2.8.

Stárnutí

2.2.9.

Stáří

3.	Klasifikace emocí

3.1.	Historické klasifikace

3.1.1.

Aristotelés a stoikové

3.1.2.

René Descartes, Baruch Spinoza, Immanuel Kant

3.1.3.

Wilhelm Wundt

3.1.4.

Edward Titchener

3.1.5.

William McDougall

3.2.	Současné klasifikace

3.2.1.

Dělení podle účinku na činnost

3.2.2.

Dělení podle rychlosti, síly a trvání

3.2.2.1.

Afekt

3.2.2.2.

Nálada

3.2.2.3.

Vášeň

3.2.3.

Dělení dle fylogenetického a ontogenetického hlediska

3.2.3.1.

Nižší emoce

3.2.3.2.

Vyšší emoce

3.2.3.2.1.

Charakteristika

3.2.3.2.2.

Typy vyšších emocí

3.2.4.

Dělení dle vztahu k potřebám

4.	Emoce v sociální komunikaci

4.1.	Vnější projevy emocí

4.2.	Duchenne, Darwin a emoce

4.3.	Čtení emočního výrazu

4.4.	Modifikace na straně vysílajícího

4.5.	Sdělování emocí

4.5.1.

Teorie emocí

4.5.2.

Mimoslovní komunikace

5.	Emotivita u dětí

5.1.	Dětská emotivita a pohyblivost

5.2.	Vývoj emocí u dětí

5.2.1.

Projevy emocí ve vývojových stádiích

5.2.2.

Regresivní projevy

5.2.3.

Citový život dítěte

"Ontogeneze citů.
Člověk má jistou historicko společenskou zkušenost, která se sice předává ale nedědí se. Výsledky fylogeneze jsou dány ve vrozených dispozicích.
Při sledování vývoje emocionálních prožitků dítěte od narození lze vidět řadu zákonitostí, stejně jako ve vývoji motoriky, poznávacích procesů atd. Je patrná diferenciace citových zážitků od nepročleněného prožívání potřeb v ranném období až po vyšší city v dospívání. Postuně narůstají druhy a odstíny emocí a citů, dochází k větší integraci a stabilizaci v rámci systému osobnosti. Lze pozorovat i změny podnětů,které emocionální odpověď vyvolají.

Charakteristiky jednotlivých životních období.
Kojenecký věk. Na počátku života mají emoce dominantní postavení. Slouží k signalizaci základních biologických potřeb. V polovině prvního roku dochází k přesunu od převážně nelibých emocí k libým emocím. Výrazem je motorika celého těla. Postupně se diferencují afekty a nálady.
Období batolete. Jistá stabilita emocí. Objevují se afektivní výbuchy nepatrného trvání a hloubky. Prožívání citového vztahu se rozšiřuje na druhé osoby a zážitky související se začátkem uvědomování sebe sama.
Předškolní věk. Rozvoj emocionálního prožívání podnětů, které poskytuje hra. Vývoj tranzitivních citů, nař. soucitu. Ke konci tohoto období přechodně zvýšená emotivita.
Prepuberta a puberta. Tendence k dysforickým náladám, zvýšená dráždivost.Labilita sebecitu. Diferenciace vyšších citů v souvislosti se změnami hierarchie hodnot. Prohloubení citu, projevy nadšení i pro osoby a ideály a vášně. Odmítání všeho, co se vnucuje.
Adolescence.Bouřlivé období v oblasti emocí, vstřebávání protichůdných impulsů. Silné přátelské vztahy. Objevují se erotické city a emocionální nezávislost na rodičích. Dochází k řadě osobních zklamání z rozporu mezi představou, ideálem a skutečností.
Mladá dospělost. Období silně dynamické. U mužů v popředí tendence po uplatnění povolání, ve sportu, zisk sociální prestiže ap. U žen se rozvíjí mateřský instinkt. Období intenzivního prožívání vztahů v manželství.
Střední dospělost. Celková stabilita promítající se do emocionální sféry. Obohacení citového života rodiny vychovávající děti. Kolem pátého decenia u žen zvýšená emoční labilita související s klimakterickými změnami. Ochabování sexuální aktivity se promítá do citové sféry.
Stárnutí. Tendence k těžkomyslným náladám. Zmírnění afektivních projevů. City jsou méně bezprostřední. Hodnocení víceméňe nezávislé na citech.
Stáří. Zůžení zážitkového okruhu v souvislostech se změnami životního stylu. Udržování starých ale ztížené navazování nových citových vztahů. Živý emocionální doprovod vlastních vzpomínek.
Každou emoci a každý cit lze sledovat v joho vývojových změnách v průběhu celé životní křivky.

Klasifikace emocí.
První popisy členění emocí se objevují už ve starověku. Aristoteles v díle "Etika Nikomachova" charakterizoval a rozlišil některé emocionální jevy jako je slast, rozkoš, hněv a bol. Místo pojmu emoce používá pojem afekty. Emoční jevy chápe jako komplex charakterizovaný duševním prožíváním a tělesnými změnam.
S dalším pokusem třídění se setkáváme u stoiků. Ti vyčlenili čtyři druhy vášní: radost a žal (ve vztahu k současnosti),touhu a strach (zaměřené k budoucímu prožívání).
Z dalších pokusů o třídění emocí v historii vynikají Descartesovi popisy druhů vášní a Spinzovo členění afektů."

V práci se objevuje množství pravopisných chyb a překlepů.