1.	Úvod: nejasnosti kolem původu druhu Homo sapiens

2.	Vývoj člověka jako biologického druhu

2.1.	Nejstarší předchůdci člověka

2.2.	Australopitekus

2.3.	Homo habilis

2.4.	Homo erectus

2.5.	Homo heidebergensis

2.6.	Homo sapiens neanderthalensis

2.7.	Homo sapiens sapiens fossilis

3.	Dosud nezodpovězené otazníky

4.	Tři hypotézy o původu moderního člověka

5.	Obrazová příloha – nálezy a rekonstrukce předchůdců člověka

6.	Přehled předchůdců člověka – tabulka

"Jak již bylo řečeno úvodem, čím víc poznatků antropologie má, tím jsou mnohé otázky komplikovanější. K nim patří například:

- Před cca 30 miliony lety měl člověk, opice i poloopice společného předka, dokazuje to histokompatibilní systém MHC, který mají tyto druhy společný a který se nevyskytuje u jiných savců. Dosud nezodpovězenou otázkou ale zůstává, kdy u našich předků došlo k redukci počtu chromozomů a především jaký mechanismus se zde uplatnil. Některé poznatky z této oblasti svědčí pak spíše pro multiregionální teorii evoluce než pro teorii migrační.
- Mnohé druhy předchůdců moderního člověka byly „popsány“ na základě zlomkovitých, mnohdy unikátních nálezů třeba jen jediného individua. To je velmi spekulativní, poněvadž nejsme dosud schopni odpovědět na otázky do jaké míry se různé populace mohly vzájemně mísit, ani zda nemůže jít o znaky sexuálního dimorfismu či vnitrodruhové variability. Pokud bychom některé zde použité metody použili např. ke srovnání kostry 140 cm vysoké Číňanky a dvoumetrového příslušníka etnika Bantu, dostali bychom patrně dva odlišné „biologické druhy“ stejně, jako kdybychom použili kostru 120 cm vysoké ženy křováckého etnika – Sanů a kostru dvoumetrového Vikinga.
- Snad největší záhadu dnes představuje již v úvodu zmíněné dlouhodobé přežívání starších populací našich předchůdců do období, kdy měli už dávno vyhynout – například na Blízkém východě byly nalezeny kostry Homo erectus spolu s neandrtálskými a sapientními ve vrstvách starých asi 100 000 let.
- Zcela nové světlo mohou do našich názorů přinést nálezy Homo florensiensis, zřejmě paralelní vývojové linie člověka, která zřejmě vznikla v rámci multiregionálního vývoje z Homo erectus a jejíž příslušníci přežili do nedávné minulosti a je otázkou, zda nemohou v některých odlehlých lokalitách přežívat dosud – o tom, co se děje v mnohdy hornatém vnitrozemí některých tichomořských ostrovů dosud víme velmi málo. Nesmírně zajímavé je především to, že tito lidé s obsahem mozku blížícím se šimpanzům, byli velmi zruční při výrobě nástrojů. Zřejmě bude nutné přehodnotit mnohé teorie, zdá se, že rozhodující nemusí být velikost, nýbrž složitost vnitřní struktury mozku.
- Ještě zajímavější se celá věc jeví vzhledem k objevení „třetího druhu“ člověka, který žil ve stejné lokalitě – jeskyně Denisova v Rusku v Altajském kraji – s neandrtálci a moderními lidmi před 40 000 lety. Bohužel zatím byla nalezena pouze jedna kost, článek prstu. Avšak mitochondriální DNA této „ženy X“ se výrazně liší od neandrtálské tak i od sapientní. Kdo teda byla žena X snad napoví další výzkumy, které v této lokalitě v současné době probíhají. Zatímco lidé v Africe a Evropě získali od neandrtálců 4 – 6 % své genetické výbavy, získali Melanésané z Papuy-Nové Guiney obdobný podíl právě od Homo denisoviensis. Tyto společné segmenty nebyly nalezeny ani u neandertálců ani u jiných žijících lidí. Popis nového archaického živočišného (pod) druhu čistě na základě sekvence DNA je také událostí historického významu."

Práce obsahuje schéma, fotografie a tabulku. Čistého textu v práci je cca 5 stran.