1.

Úvod

2.	Situace v SSSR ve druhé polovině 80. let

3.	Pád komunismu ve střední Evropě

3.1.

Polsko

3.1.1.

Solidarita a církev

3.1.2.

Pád režimu

3.2.

Maďarsko

3.2.1.

Opozice

3.2.2.

Pád režimu

3.3.	Československo

3.3.1.

Charta 77 a další opoziční hnutí

3.3.2.

Pád režimu

3.4.	Německá demokratická republika

3.4.1.

Opozice

3.4.2.

Pád režimu

4.

Závěr

5.	Příloha: Petice Několik vět otištěná 2 července 1989 v Lidových novinách

"3.1. Situace v SSSR v druhé polovině 80. Let
Politická situace v SSSR se výrazně změnila v roce 1985 nástupem Michaila Sergejeviče Gorbačova na pozici generálního tajemníka ÚV KSSS. Změna poměrů jistě souvisela i s tím, že Gorbačov byl zapřisáhlý antistalinista (jeho i Raisiny prarodiče byli ve 30. letech uvězněni) a i když se po svém nástupu choval zpočátku opatrně, již v listopadu 1987 „autoritativně porušil tabu kritiky Stalina a stalinismu, které platilo od začátku Brežněvovy vlády, když prohlásil: „ Někdy se tvrdí, že Stalin neznal přesná fakta o bezpráví. Dokumenty, které máme k dispozici, ukazují, že tomu tak není. Vina Stalina a jeho nejbližších spolupracovníků před tváří strany a lidu za to, že dal volný průchod masovým represáliím a bezpráví, je obrovská a neomluvitelná. Jde o historickou lekci udělenou všem generacím.“ Dá se tedy souhlasit s myšlenkou, že kdyby se stal nástupcem Černěnkova kdokoliv jiný, s největší pravděpodobností by k liberalizaci a demokratizaci v SSSR nedošlo. Od jeho nástupu až do roku 1989 se zahraniční politika Sovětského svazu vůči jeho satelitům proměnila od počátečního odmítání reforem, přes uvažování o nich až k jejich podpoře. Navenek se to projevovalo stále menším zasahováním do vnitřního vývoje v jednotlivých zemích, zdůrazňováním odpovědnosti každé komunistické vlády za rozvoj nastoupené cesty a socialismu. Zásadní také bylo Gorbačovovo opuštění Brežněvovy doktríny, která byla základem vztahu SSSR k zemím sovětského bloku. Opuštění této myšlenky vedlo až k tomu, že jednotlivým zemím bylo přiznáno právo na další svobodný vývoj.

Gorbačov zpočátku neměl jasnou představu o reformách, o tom jak by na sebe měly navazovat, ani o jejich hloubce. Zřejmě i proto mu nakonec „přerostly přes hlavu“ a zničily jej. První reformy patří do onoho „opatrného“ období, o kterém je zmínka již v předchozím odstavci. Můžeme sem zařadit jeho snahu o urychlení ekonomického vývoje („uskorenije“ ) a tažení proti alkoholu. Protože však narazil na neprůchodný politický aparát, pokusil se prosadit větší otevřenost – tzv. glasnosť a snažil se tak vytvořit informovanější a svobodnější obyvatelstvo, které považoval za nezbytnou podmínku právě pro urychlení ekonomického vývoje. Ranou pro vyhlášenou glasnosť byla katastrofa v Černobylu v dubnu 1986. K nehodě došlo 26. dubna, ale televize o ní krátce informovala až o dva dny později – o zamoření informovala zahraniční média a ruští novináři se začali hlasitě ozývat a požadovali právo na informace a na skutečnou glasnosť. Dá se říci, že Černobylem skončilo období umanutého utajování a SSSR se začal otevírat světu. Třetím termínem jasně spjatým s Gorbačovem a jeho politikou je pak ještě perestrojka, neboli přestavba. Tento termín měl vlastně označovat jeho reformy, ale protože toto slovo bylo od Pražského jara v SSSR zapovězené, zvolil nové označení, které mělo znamenat spíše přestavbu. Gorbačov zhruba do poloviny roku 1988 věřil, že sovětský režim je možné reformovat (v roce 1986 také slovo reforma rehabilitoval a veřejně prohlásil, že v SSSR je zapotřebí radikálních reforem). Perestrojka „nezahrnovala jen prohloubení reformy ekonomické, ale též záměr přenést reformy do systému politického – krok, jehož směrem se kdysi vydala i reforma československá a jemuž se tehdy ostatní „bratrské“ strany vyhýbaly anebo jej omezovaly jen na minimum.“ Vedení KSSS se postupně začalo dělit na reformní a konzervativní křídlo, až došlo k definitivnímu rozdělení. Na jedné straně stál Jelcin, který patřil k radikálním reformátorům požadujícím rychlou a hlubokou demokratizaci, a který si brzy získal oblibu nejen tím, že s lidmi mluvil a naslouchal jejich názorům, ale i pro svou skromnost. Na druhé straně pak stála skupina kolem Ligačova, která se snažila reformy brzdit a zůstat pouze u Andropovových opatření a obávala se narůstající kritiky. Oba muži se na podzim 1987 dostali do prudkého sporu, který skončil odvoláním Jelcina z politbyra i z vedení moskevské stranické organizace. Na jednu stranu jeho odchod oslabil radikální část KSSS, na druhou jemu samotnému pomohl posílit jeho politický vliv."

Zpracováno jako seminární práce pro předmět Soudobé dějiny střední Evropy.