1.

Úvod

2.	Vývoj politického systému

2.1	Bělorusko před rozpadem SSSR až do nástupu A. Lukašenka k moci

2.2	Lukašenkova politika v 90. letech 20. století

2.3	Volby a politická situace v letech 2000-2006

3.	Politický systém

4.	Stranický systém

5.	Volební systém

6.	Průběh parlamentních voleb v roce 2004

7.

Závěr

8.	Seznam literatury a elektronických zdrojů

9.	Seznam příloh

9.1	Výsledky prezidentských a parlamentních voleb mezi lety 1994-2006

“ 6. Průběh parlamentních voleb v roce 2004

Oficiální den voleb do Sněmovny reprezentantů Národního shromáždění Běloruské republiky byl stanoven na 17.10. 2004, ale tomuto datu předcházelo 5 denní předčasné volební období od 12. do 16. října 2004 pro ty, jenž např. z pracovních důvodů (obchodní cesta) nemohli přijít k urnám v určený den. Společně s těmito volbami proběhlo referendum, které rozhodovalo o připojení dodatku k ústavě. Tento dodatek prodlužoval funkční období prezidenta Běloruska zahrnující původně pouze dvou termínové držení prezidentského úřadu. Lukašenko si byl dobře vědom blízkosti konce svého mandátu, a proto si chtěl zajistit prodloužení své samovlády. Volby probíhaly dvoukolovým absolutním většinovým systémem ve 110 jednomandátových volebních obvodech. V prvním kole zvítězil kandidát, který obdržel nadpoloviční většinu všech hlasů. Druhé kolo se týkalo těch situací, kdy ani jeden z kandidátů neobdržel patřičnou absolutní většinu všech hlasů a zúčastnili se jej 2 nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Volby se řídily ústavou, ale především volebním zákonem přijatým parlamentem v roce 2000, který obsahuje také podmínku 50 % volební účasti v kole prvním a 25 % ve druhém kole. Při nesplnění těchto podmínek se konají tzv. doplňovací volby.
Všech 6 619 volebních stanic se tedy 12. října 2004 otevřelo v 10 hodin místního času. Hlasování ve dnech 12.- 16.10. 2004 probíhalo v rozmezí 10-14 hodin a 16-19 hodin. Celkem se dalo na stranických kandidátkách nalézt více než 300 kandidátů, jejichž řady však byly ještě do zahájení oficiálního dne voleb či dokonce až v jejich průběhu řádně prosety, o čemž se podrobněji zmiňuji později. Od 12. října 2004 byl politickým stranám i jednotlivým kandidátům odepřen přístup do rádia a televize a zároveň jim bylo sděleno, ať zastaví volební kampaň před 17. říjnem. Na řádný průběh voleb dohlížela policie a za jejich organizaci odpovídala soustava volebních komisí s přibližně 72 tisíci pracovníky. Systém komisí zahrnoval Ústřední komisi po volby a referendum, dále 110 oblastních komisí a 6659 okresních komisí (40 na ambasádách v zahraničí). Členy Ústřední komise tvořili především zaměstnanci regionálních poboček ministerstva spravedlnosti, i když i zástupci politických stran zde mohli zasednout, ale pouze s hlasem poradním a nikoliv rozhodovacím. Oblastní a okresní volební komise obsazeny především příslušníky veřejných organizací a pracovních kolektivů. Dalo se zde najít pouze mizivé procento členů politických stran.
Volební komise rozhodovaly o registracích potenciálních kandidátů, z nichž převážná většina dostala důvěru od pracovních kolektivů. Kandidáti byli navrženi také 17 politickými subjekty za podmínky, že daná politická strana měla v příslušném volením obvodu stranickou buňku. Členové politických stran a pracovních kolektivů získali nominaci na kongresech a shromážděních příslušné organizace. Kandidáti se mohli také ucházet o přízeň voličů z vlastního uvážení, ale za předpokladu, že za nimi stálo 1 000 podpisů jejich spoluobčanů z daného volebního obvodu. Oblastní volební komise registrovaly celkem 359 kandidátů, přičemž 151 bylo straníků, 137 bezpartijních z pracovních kolektivů a 71 „samonominovaných“. O znovuzvolení se pokoušelo 57 poslanců Sněmovny reprezentantů a co se týče zastoupení žen, tak využilo svou možnost pasivního volebního práva celkem 79 příslušnic něžného pohlaví. Voleb se odmítla zúčastnit pouze menší politická formace – Konzervativně-demokratická strana Běloruské lidové fronty, která zároveň vyzývala ostatní strany a voliče, aby ji v tomto postupu následovaly.
Pokládám za důležité uvést, že takřka polovina ze všech žádostí o registraci se u obvodních komisí nesetkala s pochopením a úspěchem. Nejčastějšími důvody se staly:
1) Nesprávné údaje o majetku a příjmech, které měli kandidáti povinnost vykázat – zde se často jednalo o nezahrnutí směšných sum nebo se stávalo, že zaměstnavatelé poskytli komisi při prověřování daných skutečností jiné údaje nežli pracovníkovi.
2) Vadné údaje na podpisových listech vyjadřujících podporu „samokandidátům“ – při zjištění takových nepřesností alespoň v 15 % případů došlo k vyřazení žádosti, zde se především testovala autenticita podpisů.
3) Chybně zaregistrovaná adresa místní stranické organizace příslušné politické strany – běžně se stávalo, že místní pobočky ministerstva spravedlnosti deregistrovaly primární stranické buňky těsně před rozhodováním o registraci a příslušná strana už nestihla zřídit novou místní organizaci."

Obsahuje 4 stránky tabulek.