1.

Úvod

2.	Penitenciární psychologie

3.	Výkon trestu odnětí svobody

3.1	Resocializační proces

3.2	Struktura osobnosti

3.3	Adaptace vězněného

3.4	Program zacházení

4.

Závěr

5.	Seznam použité literatury

"3.2 Struktura osobnosti
Osobnost každého jedince je jedinečná, nenahraditelná, originální, neopakovatelná a lze tedy říci, že každou osobnost od sebe odlišují charakteristické vlastnosti, dovednosti, návyky, chování, prožívání, vnímání a další osobnostní prvky a rysy, které dávají osobnosti dynamiku a typologii.
Pro pochopení struktury osobnosti v penitenciární psychologie je důležité, jak již bylo zmíněno výše, poznání a prozkoumání vývojového utváření osobnosti vězněného (socializaci), ověřenými metodami aplikovanými v penitenciární psychologii.
„Struktura osobnosti odráží to, co je na daném člověku po psychické stránce stálé, co ho charakterizuje, a to, čím se v proměnlivých okolnostech vždy v nějaké míře projevuje. Z toho plyne, že na strukturu osobnosti běžně usuzujeme z chování jedince. Je důležité pochopit, že s osobnostní struktury se v každé situaci může projevit jen určitá část s tím, že dále je pozorované chování vyprovokováno situací. Strukturou osobnosti se rozumí relativně stálé charakteristiky osobnosti, které jsou dispoziční povahy. Struktura osobnosti tvoří individuální základ pro chování a prožívání, které se v závislosti na situaci aktualizuje.“
V předchozím odstavci se uvádí, „že je důležité pochopit, že s osobnostní struktury se v každé situaci může projevit jen určitá část s tím, že dále je pozorované chování vyprovokováno situací“. Pozorované chování vyprovokováno situací se nazývá tzv. situační chování a toto je typické pro vězněné osoby. Jedinec umístěn do výkonu trestu či k výkonu vazby, přizpůsobuje své chování ve vztahu k vězeňskému prostředí. Zde je na místě zmínit teorii, která dává logické vysvětlení pro přenos a ovlivnění chování v prostředí výkonu trestu odnětí svobody. Vězněný jedinec ve výkonu trestu odnětí svobody, přijímá za své určité vzorce chování, typické pro odsouzené ve věznicích. Čím déle je vězněný ve výkonu trestu, tím více je ovlivněn tímto prostředím, chováním a jednáním jednotlivců či skupin odsouzených ve výkonu trestu. Není to ovšem pouze chování a jednání, které zásadním způsobem ovlivňuje vězněné ve výkonu trestu, ale je to i získávání dalších dovedností v oblasti deviantního chování. V rámci interpersonální komunikace mezi vězněnými dochází k prezentaci trestných činů mezi jednotlivými odsouzenými, předávání zkušeností v páchání jednotlivých trestních deliktů, a tím, v podstatě dochází k tomu, že to, co se vězněný v oblasti trestné činnosti nenaučil na svobodě, učí se od svých spoluvězňů ve výkonu trestu odnětí svobody.
Teorie, která tento přenos deviantního chování popisuje, je teorie kulturního přenosu. "Teorie kulturního přenosu tvrdí, že deviantní chování je naučeno stejným způsobem jako chování konformní, totiž interakcí s jinými lidmi, a proto vzniká v určitých subkulturách, v nichž je pokládáno za „normální.“ Z tohoto pohledu do této skupiny či subkultury řadíme odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody, kde mezi vězni platí jejich pravidla, jejich normy, zpravidla normy nepsané, ale zásadním způsobem uznávané. Tyto normy a pravidla jsou ve většině případů v rozporu s dobrými mravy a normami společnosti žijící řádným životem mimo výkon trestu odnětí svobody."