1.	Platónův životopis

1.1	Vliv sofistů

1.2	Platon a Sokrates

2.	Platón- tvůrce dialogu

2.1	Dělení jeho tvorby

2.2	Platónova metafyzika

3.	Východiska jeho filozofie

3.1	Eros a Platón

3.2	Dialektika

3.3	Vztah formy a ideje

3.4	Duše a nesmrtelnost

3.5	Ideální stát

„Platónská metafyzika bytí rozlišuje dva světy: svět hmotný, vnímatelný smysly, svět mnohosti, v němž se střídá zrození a zánik, tento svět, rozprostírající se mezi jsoucnem a nejsoucnem, je zdrojem iluzí (mýtus o jeskyni) a je jen napodobeninou světa skutečného, odleskem pravého jsoucna, jímž se do smyslových objektů jen nedokonale obtiskují. Věci existují jen napodobením a účastenstvím a jejich bytí je výsledkem působení demiurga, božského tvůrce, který hmotě, jež je sama nestvořená a věčná, dal tvar (Tímaios).
Ve Faidru Platón ukazuje jak překonat svět zdání a dosáhnout poznání idejí. Platón vysvětluje pád lidské duše, která po životě ve světě nahoře upadla do světa smyslového a spojila se s tělem. Avšak pohled na smyslové věci duši vrací do nitra, kde nachází jako zasutou vzpomínku inteligibilní esenci, kterou nazírala za své předchozí existence: to je teorie rozpomínání, kterou Platón znamenitě objasnil v Menónovi: veden Sokratovými otázkami a poznámkami, mladý otrok v sobě znovu najde geometrickou poučku, které se nikdy neučil.

Umění dialogu a diskuse, tj. dialektika, dovoluje takto duši povznést se nad nejrozmanitější a proměnlivá témata do nadsmyslového světa idejí. Touto vzestupnou dialektikou se dostává myšlení k vědě. Matematiku studujeme „abychom poznali, a nikoliv abychom obchodovali“ může nám tato věda otevřít duši….k přemítání o pravdě, k nejvyššímu stupni vědění, cíli dialektického vzestupu, což je intuitivní poznání nadsmyslových věcí.
Člověk, který patří do obou světů, se musí oprostit od těla a žít životem duchovním, neboť duch je svou povahou nesmrtelný, jak naznačuje teorie rozpomínání a jak se snaží dokázat Faidón. Aby to člověk dokázal, je třeba, aby žil co nejdokonaleji. Poznání dobra mu pak zabrání konat zlo, neboť „nikdo není zlý dobrovolně“. Ctnost, z níž pochází opravdové štěstí, spočívá v tom, že v duši zavládne spravedlnost neboli soulad, který vyžaduje, aby se smysly podřídili srdci a srdce moudrosti rozumu.

Dialog Symposion (Hostina) asi z roku 348 př. R. ukazuje, že k pravdě můžeme přistupovat jinými cestami než pouhým rozumem: existuje také jakési rozpomínání „srdce“, které umožňuje přejít od smyslové krásy k dokonalé kráse nadsmyslové ideje. Sokratés zde uvádí výrok mantinejské kněžky Diotimy, podle níž je „démon“, prostředník mezi bohy a lidmi, narodila se z matky Chudoby – neboť touží po tom, čeho se jí nedostává – a z otce Bohatství – proto je „statečná, vřelá a odhodlaná… plná důvtipu a hledá dobro a štěstí různými způsoby od tělesného obcování až po nejvyšší činnost duševní. Vzestupná dialektika nás povznáší od lásky ke krásným tělům k lásce ke krásným duším a nakonec k lásce vědění. Touha po nesmrtelnosti a usilování i krásno o sobě, láska pozemská, vede k lásce nebeské. Takový je ostatně smysl lásky zvané „platonická“, v pojetí Symposia jediné opravdové lásky.“

Příprava rigorózní práce.