"Spis zaznamenává předem nepřipravenou řeč Sókrata, jako svou obhajobu na obvinění Anyta ( mladý politik, iniciátor obžaloby) , Lykóna (básník) a Meléta ( soukromý žalobce) v roce 399 p. n. l. . Sókratés čelil obvinění , že kazí mládež, že nevěří v bohy, v které věří obec, nýbrž v síly diamonské.
Spis je rozdělen do tří částí. V první části je zaznamenána reakce Sókrata na obvinění , před hlasováním o vině. Druhá část popisuje řeč Sókrata před hlasováním o trestu . V poslední části Sókratés reaguje na rozhodnutí o vině a trestu a naposledy promlouvá ke svým žalobců i ostatním přítomným občanům.

Část první
Sókratés se obrací v úvodu své řeči na athénské občany a žádá je o pozornost, přestože bude hovořit předem nepřipraven, svým jazykem, bez přikrašlování. Odvolává se na svůj vysoký věk a skutečnost, že před soudem stojí poprvé. Nabádá občany, aby nehleděli na způsob projevu, ale na pravdu v něm obsaženou , kterou hodlá sdělit. Za žalobu kritizuje nejen žalobce, ale i obecně sofisty, kteří jsou dle jeho názoru ještě nebezpečnější. Nepřímo uvádí autora komedií Aristofana. Opakuje proti sobě vznesenou obžalobu : „Sókratés je vinen a dopouští se přečinů tím, že zkoumá věci pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a že témuž učí i jiné."(2) . Na příběhu Kaliasse, bohatého občana, který platil Euénosovi za vyučování moudrosti, přirovnává sofisty k dozorcům koní, kteří je učí dokonalosti v příslušné oblasti.
Za svědka své moudrosti se odvolává na mrtvého přítele Chairefónta , který se vydal do Delf k bohu s otázkou, zdali je někdo moudřejší než on, Sókratés. Pýthia (věštkyně v Apollónově chrámu v Delfách) odpověděla, že nikdo není moudřejší než Sókratés. Ve své řeči dále uvádí, že se s tímto sdělením nespokojil a vydal se hledat odpovědi na otázku, proč tak bůh míní. Přestože si byl vědom, že si svým konáním mnohé znepřátelí. Vydal se k politikům, básníkům, řemeslníkům. U všech dospěl k závěru, že sice dokonale ovládají svá řemesla, ale na základě tohoto se mylně domnívají , že i všem ostatním věcem rozumí stejně dobře. A v tom podle Sókrata spočívá jejich nevědomost a malá moudrost. Sókratés věděl, že uvědoměním si vlastní nevědomosti, se stává moudrým.
V další části spisu se Sókratés obrací na Meléta a formou dialogu se ho ptá, na jednotlivé části obžaloby a postupně dokazuje, že právě Melétos si vůbec mládeže nevšímá, v těchto záležitostech je nepečlivý a v podstatě se nestará o záležitosti, ze kterých je Sókratés obviňován. Sókratés Melétovi vyčítá, že přestože věděl, že dělá něco nepravého, nepokáral ho a rovnou ho žaluje u soudu.
Sókratés se chytrými otázkami dožaduje Meléta upřesnění svého obvinění. Zda věří v jiné bohy nebo zda nevěří v žádné bohy. Melétos podlehne a odpoví : ,,Tvrdím toto, že vůbec nevěříš v bohy “. (2) Následují Sókratova vysvětlení víry v diamonia, prostředníka mezi člověkem a bohem . K občanům se obrací s konstatováním, že tímto sice vyvrátil obvinění Melétovo, ale tím si zvýšil nepřátelství a nenávist Meléta a mnoha dalších , které nepřímo uváděl na začátku svého projevu. A to je vlastně pravý důvod jeho soudu.
V další části textu vysvětluje Sókratés, proč se nebál nebezpečí a smrti, proč jim dává přednost před hanbou. Proto i nyní, kdyby mu občané navrhli osvobození za cenu toho, že už nebude nikdy filosofovat, dal by přednost smrti. Považuje totiž za prospěšné celé obci přemlouvání mladých i starých , aby se více starali o svou duši, než o peníze."