"1 Čtyři podoby lásky
Od antického Řecka až do současnosti se vyskytlo několik koncepcí
a interpretací lásky. Každý pojem prodělal svůj historický vývoj od počátku věků až po naší přítomnost. Moje bádání se proto bude zabývat koncepcí lásky od archaických dob západního myšlení, především ale bude zaměřeno na platonské pojetí. Jaký byl původní antický význam lásky, a co všechno v sobě zahrnoval? To, co dnes považujeme za lásku, se v mnohých aspektech liší zcela od toho, jak lásku definovala a pojímala antická filosofie. Češi označují dění lásky slovesem milovat, ale v případě že se jedná o smyslové požitky, přicházejí na řadu jiná slovesa, např. mít rád, oblíbit si … V angličtině vedle love (milovat) existuje také sloveso like (mít rád). Rozdílnými slovy oba pocity odlišují. Například ve francouzštině slovesem aimer je možné milovat spoustu věci jako jídlo, hru nebo i činnost. Nejlépe tuto koncepci vystihuje Florenskij, který nám představuje různé podoby lásky v řeckém jazyce:
„Čtveřice slov lásky je jedna z nejvýznamnějších drahocenností pokladnice helénského jazyka a jen stěží lze vměstnat do jednoho pohledu celý výčet předností, které díky tomuto dokonalému nástroji takto získáváme pro životní chápání. Co se týče slovního vyjádření ideje lásky, žádný jiný jazyk se něčím podobným nemůže pochlubit ani náznakem.“
Jak autor naznačil, Řekové měli pro lásku čtyři různá slova. Máme tedy před sebou čtyři pojmy lásky, které měly v antickém Řecku velký význam.
Každá láska zastupovala svoji specifickou oblast zcela odlišnou od ostatních. Jsou jimi: storgé, filia, agapé, erós. Dále se budu zabývat podrobným rozlišením konceptů lásek. Touto prací se budu snažit prokázat výjimečnost termínu erós, jelikož se výrazně liší od ostatních antických pojmů lásky.

1.1. Storgé
Neboli láska rodová. C. S. Lewis popisuje storgé jako „nejpokornější
a nejrozšířenější z lásky …, v níž se naše zkušenosti nejméně odlišují od toho, co prožívají zvířata.“ Tento pojem má základ v organickém rodovém spojení. Pro příklad můžeme uvést lásku matky k dítěti, nebo lásku občana k vlasti, či lásku vojáka ke své armádě.
V češtině lze storgé přeložit jako náklonnost. Důležité je ji rozlišit na dva typy – lásku dávající a lásku přijímající. Láskou dávající je například mateřská láska. Naopak láskou přijímající může být typický vztah dětí k rodičům. Avšak náklonnost před nás staví zvláštní paradox, protože je to láska přijímající ale to, co potřebuje, je dávat. Láska dávající zase naopak potřebuje být „potřebována“. Žena musí nakojit své dítě, nebo bude trpět nespokojeností dítěte.
Téměř každý se může stát předmětem náklonnosti. Tento druh lásky si nevybírá a je nejméně diskriminující. „Náklonnost nehledí na věkový rozdíl, pohlaví, společenské třídy a vzdělání.“ Může se zrodit mezi profesorem
a uklízečkou, kde oba žijí v naprosto odlišných světech. Náklonnost tedy spojuje i lidi, kteří se k sobě vůbec nehodí, nemají naprosto nic společného kromě toho, že je osud zavedl do stejné rodiny nebo do téže společnosti.
Storgé se tedy řadí mezi nejběžnější lásku. Je ale zajímavé, že postupem času se začalo zapomínat na její existenci. Doklad můžeme nalézt v encyklice Deus Caritas Est sepsanou Benediktem XVI., kde zcela vynechal termín storgé: „Ze tří řeckých slov označujících lásku – erós, filia (přátelská láska) a agapé – se v novozákonních spisech upřednostňuje poslední zmíněné, které však v řeckém jazyce bylo spíše okrajové“ . Z tohoto úryvku evidentně vyplývá, že Benedikt XVI. vynechal termín storgé, protože se nevyskytuje v Bibli. Samotná teologie ho nikdy nepoužívala. Avšak pouto, které tvoří storgé, se stalo pojítkem katolického manželství až do II. Vatikánského koncilu."

Součástí práce je drobné schéma.