1.	Představy o člověku

2.	Ve světě kosmu a věčných substancí

3.	Mírou všech věcí je člověk - filosofie člověka

4.	Atomy, ideje, člověk

5.	Ctnost, štěstí a individuální spása

6.	Shrnutí dané problematiky

7.	Otázky k zamyšlení

"Ctnost, štěstí a individuální spása

Filozofie člověka v antropologickém pojetí se rozvíjela i v dalších stoletích-v helénistické epoše u stoupenců sókratovské megarské a élidsko-eretrijské školy, u kyniků a v kyrénské (hédonické) škole a později u skeptiků, u Epikůra a u stoiků. Tyto směry se zrodily v období úpadku starořecké otrokářské společnosti a jsou poznamenány svou dobou. Nepevnost a rozkolísanost ekonomické a politické situace a bída neobyčejně ostře odhalily celou složitost a problematičnost lidské existence. Problematika života a individuální spásy nabyla prvořadého významu. Kynikové a hédonci, skeptici a epikurejci budují svoje učení především jako protiváhu platónské metafyziky, objevují se v něm materialistické přírodní názory spolu s idealistickými a náboženskými hledisky. V megarské a élidsko-eretrijské škole převládá idealismus a náboženské názory. U kyniků materialistické tendence, u hédoniků ateistické.
Kynická a hédonická škola se vytvořily pod vlivem sofistické vzdělanosti a sókratovské etiky. Svérázně například vykládají sókratovský pojem ctnosti jako něčeho totožného s moudrostí. Ctnost, vyjádřena v rozumovém způsobu života, činí člověka šťastným nikoliv tím, co přináší,ale sama o sobě. Ke štěstí postačuje pouze ctnost. Nad moudrým a ctnostným člověkem nemá osud moc. Nejvíc navazují na demokratický rys Sókratovy etiky:nejvíce zdůrazňují štěstí jedince a jemu podřizují i hodnocení společenského pořádku. Navazujíce na individualismus sofistů, odmítají Sókratova božská kritéria morálního jednání,která jsou pro člověka vnější, a lidské štěstí spatřují v autonomnosti lidské osobnosti, v její nezávislosti na okolním společenském prostředí. Avšak štěstí, podle jejich představ, nevylučuje, ba naopak předpokládá také smyslový život, radost a slast.Hédonismus (hédoné-slast) je podstatou etiky kyniků a hédoniků a stal se jedním z východisek filozofie epikureismu.

Filozofické učení Epikúrovo vzniklo jako protiváha spiritualistického a náboženského objektivismu v chápání člověka,jako protiváha k abstraktnímu platónskému idealismu. Epikúrova filozofie obsahovala učení o přírodě, učení o poznání přírody a člověka a učení o dosažení lidského štěstí, v němž spatřovala hlavní poslání filozofie. Poznání světa a člověka nechápe samoúčelně, ale podřizuje je osvobození člověka od strachu před zasahování boha do lidského života, od strachu ze smrti,od pověr a náboženství vůbec. Jen za těchto podmínek může člověk dosáhnout štěstí a blaženosti.

Epikúrovi současníci i mnohem pozdější filozofové různě hodnotili tyto jeho názory. Ideoví protivníci prezentovali Epikúrovo učení jako hrubý materialismus,jako filozofii žaludku, smyslových požitků,a dokonce zhýralosti. Ve skutečnosti láska k životu a hlásání štěstí a blaženosti měly u Epikúra realistický a zároveň s tím hluboce lidský rys. Epikúros hovoří o pozemském původu lidského štěstí, souvisejícího s uspokojením potřeb v jídle, lásce, přátelství a tvůrčí činnosti. Štěstí nedosáhne ten, kdo překračuje potřebnou míru a hoví všem svým choutkám,ale ten, kdo je schopen se plně ovládat a být zdrženlivý. Radost a štěstí člověka spočívají v rozumném duchovním životě, zbaveném strachu a předsudků."