1.	Úvod: autorův vztah k řeckým atomistům

2.	Podstatné aspekty atomistické fyziky

3.	Jak drží kosmos pohromadě a proč těžké věci padají dolů

4.	Proč má Země tvar disku a jak tento disk vypadá

5.	Je Země podlouhlá?

6.	Rekonstrukce pohybů nebeských těles

7.

Závěr

"Podstatné aspekty atomistické fyziky
Hovořím-li v rámci této práce o kosmu, mám na mysli náš kosmos, tedy uspořádanou jednotku, jež se vytvořila v jedné oblasti nekonečného veškerenstva naplněného věčně se pohybujícím nekonečným množstvím atomů v nekonečném prázdnu. Atomisté věřili, že ve vesmíru existuje (logicky) nekonečné množství různorodých kosmů , které vznikají, rostou a také zanikají. Náš kosmos je jedním z nich.
Nyní jen stručně shrnu ty aspekty atomistické nauky, které se vztahují ke zvolenému tématu. Dle atomistů tvoří svět atomy a prázdno. Atomy jsou dále nedělitelné části hmoty, které se liší svou velikostí a tvary. Dle Démokrita jsou atomy „neomezené co do velikosti i do počtu, jsou unášeny ve vesmíru vířivým pohybem, a takto vytvářejí všechny složeniny, oheň, vodu, vzduch a zemi, neboť i tyto živly jsou spojením určitých atomů. Atomy jsou neporušitelné a neměnné pro svou tvrdost.“ Tato představa je odpovědí na učení Eleatů, že jsoucí musí být nedělitelné a že aby mohl být realizován pohyb, museli bychom postulovat nejsoucí, což bylo pro Parmenida nemyslitelné. Atomisté také bezpochyby reagovali na Zénónovy paradoxy pohybu založené na nekonečné dělitelnosti. S těmito podněty se však vypořádali po svém. Připustili existenci nejsoucna – prázdna – jako toho, v čem se pohybují částice eleatsky nedělitelného jsoucna – atomy. Popřeli nepřetržitost času, prostoru i pohybu. Dle Aristotelovy zprávy atomisté tvrdili, „že se i veličina, čas a pohyb skládají z nedělitelných částic.“ Atomy se liší pouze „útvarem, dotykem a obratem; útvar (rhysmos) je tvarem, dotyk uspořádáním a obrat polohou.“
Pohyb atomů v prázdnu je věčný, atomy se srážejí, některé se navzájem odrazí, jiné k sobě na nějakou dobu přilnou a začnou tvořit vnímatelná tělesa a někdy i celý kosmos. To vše se děje deterministicky, „dle nutnosti“ . Zde nás mohou mást zlomky, které hovoří o tom, že dle atomistů vznikaly světy náhodou . Existují různá řešení tohoto problému. Podle M. Okála Démokritos rozlišoval mezi vznikem živočichů a rostlin, který připisoval činnosti přírody, a mezi vznikem světa, který připisoval náhodě. Dle J. Petrželky lze podle v závislosti na pohledu říci, že podle atomistů je veškeré dění určeno buď nutností (ἀνάγκη), kterou ovšem neobjasnili, nebo náhodou (τύχη) . Osobně se přikláním k názoru, že příčiny jsou v případě vzniku světa sice deterministické, ale vzhledem k jeho věčnosti vedou do nekonečna, jsou tedy nedohledatelné. Tudíž se z našeho pohledu vznik světa jeví jako náhodný, což však neprotiřečí principiálnímu Démokritovu determinismu.
Zajímavým problémem je otázka váhy atomů. Střetává se zde totiž Aetiova zpráva, že Démokritos uváděl dvě vlastnosti atomů - velikost a tvar – a že Epikúros k nim přidal váhu . Naproti tomu nás Aristotelés informuje, že každý z atomů je těžký úměrně svému objemu. Řešení by mohlo spočívat v tom, že Epikúros narozdíl od Démokrita přijal váhu jako příčinu pohybu atomů (které v jeho představě světa padají nekonečným prostorem směrem dolů), zatímco u Démokrita váha atomů příčinou jejich pohybu v prázdnu nebyla (neuznával žádný význačný směr) Váha se v Démokritově (a zřejmě již i v Leukippově) představě začala projevovat až po vzniku zárodečného víru atomů, který posléze vytvořil svět, kdy podobně velké a podobně těžké atomy měly tendenci se shlukovat v určitých vzdálenostech od středu (větší a těžší blíže středu, lehké ve větší vzdálenosti, nejlehčí unikly do prostoru – což ovšem nutně neznamená, že všechny) . A tím se dostáváme k prvnímu spekulativnímu náhledu na atomistickou kosmologii, totiž k úvaze, proč vlastně těžké předměty padají „dolů“."

Práce obsahuje ilustrace úvah o atomistickém pojetí kosmu o rozsahu cca 3,5 strany.