1.	Politický systém a jeho vývoj

2.	Vývoj politických stran a stranického systému: kladení základů

2.1	Konsociační éra

2.2	Desegmentace a postkonsociační éra

2.3	Nové nizozemské formace v postkonsodační éře

2.4	Strany bez straníků

2.5	Vládní konfigurace a politický konsenzus v postkonsociační éře

3.	Současná podoba stranického systému

4.	Kandidátka Pima Fortuyna - vzestup a pád

5.	Profily relevantních nizozemských politických stran

5.1	Křesťanskodemokratická výzva

5.2	Strana práce

5.3	Lidová strana pro svobodu a demokracii

5.4	Demokraté 66

5.5	Socialistická strana

5.6	Zelená levice

5.7	Kandidátka Pima Fortuyna

6.

Závěr

"Vývoj politických stran a stranického systému: kladení základů
Krystalizace prvních moderních politických stran v Nizozemsku spadá do druhé poloviny 19. století a je úzce spojena s fenoménem segmentace nebo jinak řečeno „zesloupovatění" společnosti. Východiskem tohoto procesu byla silná fragmentace - v zemi existovalo několik značně odlišných náboženských a sociálních skupin. Důležitým spouštěcím momentem „zesloupovatění" byla politická predominance liberálů. Liberálové díky omezenosti volebního práva majetkovým cenzem, které zvýhodňovalo jejich středostavovské městské voliče, ovládli po roce 1848 holandskou politiku. Jejich vůdčí osobností byl předseda vlády Johan Rudolf Thorbecke.
Participace zástupců ostatních nábožensky nebo sociálně odlišných skupin na politickém systému byla minimální. Reakcí reprezentace těchto skupin bylo budování vlastních sociálně-politických struktur. Nizozemská společnost se v tomto období rozdělila na několik navzájem oddělených sloupů (segmentů). Jednotlivé segmenty si vytvořily nejenom vlastní politické strany, ale i vlastní odbory, sportovní kluby, tisk atd.
Vytvořily se tři náboženské segmenty spojené s jednotlivými náboženskými komunitami s vlastní politickou reprezentací. Roku 1879 vzniká první nizozemská masová formace - Antirevoluční strana (ARP)-tvořena kalvinisty. Základem její ideologie byl odpor k liberalismu a sekulárním hodnotám francouzské revoluce. Uvnitř strany však došlo k rozkolu. Výsledkem bylo v roce 1908 ustavení nové formace Křesťanské historické unie (CHU), jež byla svázána s reformními pro¬testanty. Katolická formace založena v roce 1926 byla po druhé světové válce znovuzaložena pod názvem Katolická lidová strana (KVP).
Kromě náboženských stran se etablovaly i sekulární formace. Nejvý¬znamnější byl v tomto směruvznik Sociálnědemokratické dělnické strany v roce 1894. Dokázala oslovit pouze omezený segment dělnických voličů s velmi slabým nebo žádným vztahem k některé z církví. Demonstrovalo to určité vzájemné překřížení konfliktních linií církev-stát a vlastníci-pracující (např. katoličtí dělníci se řadili do katolického sloupu, a nikoli do sekularizovaného). Sociální demokraté prošli určitou organizační proměnou, vstřebali několik menších levicových skupin a přijali nový název Strana práce (PvdA), která se zbavila pozůstatků marxismu.
Druhou významnou sekulární silou byli liberálové. Jednalo se o volný politický proud, jenž se opakovaně organizačně transformoval a štěpil. Teprve v roce 1948 došlo k sjednocení liberálů do Lidové strany pro svobodu a demokracii (WD). Neopominutelnou roli v segmentaci nizozemské společnosti hrál geografický aspekt. Jihozápad a střed země obývali převážně kalvinisté, nao¬pak jih Nizozemska většinou katolíci. Západ a sever země byl sekularizovaný.
Nejsilněji byl integrován a od ostatních oddělen katolický sloup. Kalvinisté a reformní protestanti byli méně integrování a navíc byli vzájemně částečně propojeni. Ještě slabší míru vlastní integrace a značnou míru vzájemné prostupnosti vykazoval sociálnědemokratický a liberální sloup. Například v oblasti vzdělávání liberálové i sociální demokraté využívali společně státní školství. "

Výpisek z knihy Hloušek, Vít - Chytilek, Roman - Kopeček, Lubomír - Strmiska, Maxmilián: Politické strany moderní Evropy. Portál, Praha 2005. Klíčová slova jsou zvýrazněna tučně.