1.	Formace stranického systému Beneluxu

2.

Belgie

2.1	Politický systém a jeho vývoj

2.2	Konstituování belgického stranického systému

2.3	Proměny stranického systému, partokracíe

2.4	Dva stranické systémy

2.5	Antipolitika

"BENELUX
Z hlediska států seskupení Benelux (Belgie, Lucembursko, Nizozemsko) byla rozhodující etapou vědeckého zájmu druhá polovina šedesátých let, kdy se objevily první práce nizozemského politologa Arenda Lijpharta na téma konsociační demokracie, které se po¬koušely vysvětlit, jak může demokratická politika fungovat v segmentovaných společnostech.
Ačkoli dnes již konsociační model, vlivem společenských i politických proměn funguje pouze v pozměněné a omezené míře, jsou politické a stra¬nické systémy zemí uskupení Benelux stále zajímavým předmětem výzkumu. Politické systémy těchto zemí se vyznačují existencí řady formálních i nefor¬málních mechanismů, které respektují společenskou a politickou pluralitu. Pokoušejí se usnadnit kooperaci takřka všech podstatných politických elit. Důvodem k jejich zavedení byla jazyková a regionální segmentace belgické společnosti. Valonská a vlámská politika se totiž zejména po druhé světové válce oddělily a společensko-politické napětí vyústilo v roce 1993 až do federalizace Belgie. V případě Nizozemska se zase jednalo o poměrně silnou kulturně-ideovou diferenciaci na základě náboženských a sociálních štěpení.
Ve srovnání s ostatní Evropu došlo ve všech třech sledovaných zemích poměrně záhy k zavedení poměrného volebního systému. Umožnilo to adekvátní reprezentaci všech relevantních společenských segmentů. Již v meziválečném období pak započal proces transformace politické kultury směrem k formám preferujícím kooperativní chování a hledání širšího konsenzu pro přijetí zásadních politických rozhodnutí.
Již v 19. či na počátku 20. století vykrystalizovaly ve všech třech zemích tři hlavní politické proudy. Vedoucí role liberální elity byla vstupem do éry masové soutěživé politiky zpochyb¬něna, ale liberálové si přesto relevantní pozici udrželi. Jako druzí v pořadí se emancipovaly křesťansky orientované strany. Jako poslední získaly podíl v politických rozhodovacích procesech sociálnědemokratické formace. Po vzniku komunistického hnutí se i dělnické strany pozdějšího Beneluxu rozštěpily. Na počátku dvacátých let 20. století se utvořily ve všech třech systémech komunistické strany, jejichž relevance ale byla velmi nízká.
Na počátku dvacátých let však byla tato struktura již pevně etablovaná. Země Beneluxu sloužily Rokkanovi jako dobrý příklad, na němž demonstroval svou slavnou hypotézu o „zamrznutí" stranických systémů.
V šedesátých letech 20. století ale došlo k posunům, které byly nejmarkant¬nější v Nizozemsku a vedly ke vzniku nových konfliktních polí (environmentální problematika, aktivity nových sociálních hnutí atd.), v nichž se poměrně záhy a relativně úspěšně etablovaly nové typy politických stran. Kromě formací nové levice se jednalo o ekologické strany a strany populistické pravice. I v posledních desetiletích vznikly ve státech Beneluxu pozoruhodné for¬mace nového typu. Nejznámějším příkladem je nizozemská Kandidátka Pima Fortuyna (LPF), populis-tické hnutí, které otevřelo v nizozemské společenské a politické diskusi řadu do té doby tabuizovaných či přehlížených témat. Tyto nové strany reago¬valy i na únavu či znechucení občanů tradiční politikou, které se projevily zejména v Belgii v polovině devadesátých let 20. století vlnou „antipolitiky" čí v Nizozemsku soustavným poklesem členství v politických stranách Přesto ani v současné době nelze říci, že by stranické systémy zemí usku¬pení Benelux překročily z hlediska systémové logiky horizont sartoriánského umírněného pluralismu.
Belgie

Politický systém a jeho vývoj
Vídeňským kongresem roku 1815 bylo území Belgie (Jižního Nizozemí) a Severního Nizozemí spojeno v jeden stát v čele s protestantem Vilémem I. Ten přetrval pouze 15 let. Po vzoru francouzské revoluce z roku 1830 zorganizovala povstání i v Bruselu a vyhlásila samostatný stát - Belgii. Unitární stát (konstituční monarchie), vzniklý ústavou z roku 1831, byl sice z náboženského hlediska homogenní, avšak ne teritoriálně - zatímco severní část Belgie (Flandry) byla obývána Vlámy s vlastním jazykem (nizozemštinou), jižní část Belgie (Valonsko) frankofonním obyvatelstvem -Valony.
Po vzniku unitárního státu byla francouzština úředním jazykem ve Valonsku, ve Flandrech i v Bruselu (z hlediska jazykových skupin smíšeném). Devatenácté století bylo charakterizováno snahou formující se vlámské elity o narovnání této asymetrie. Jazykové požadavky vedly k posílení teritoriální homogenity jazykových skupin. Tento fakt později zvýraznil teritoriální charakter artikulace politických požadavků a usnadnil teritoriální charakter jejich zpracování."

Výpisek z knihy Hloušek, Vít - Chytilek, Roman - Kopeček, Lubomír - Strmiska, Maxmilián: Politické strany moderní Evropy. Portál, Praha 2005. Klíčová slova jsou zvýrazněna tučně.