1.	Stranický systém Francie

1.1	Semiprezidentský politický systém

1.1.1

Základní pilíře

1.2	Kohabitace

1.3	Role prezidenta a chod stranického systému

2.	Vývoj stranického systému v období třetí, čtvrté a páté republiky

2.1	Třetí republika (1871-1940)

2.1.1

Politické strany

2.1.2

Vznik Francouzské komunistické strany

2.1.3

Vznik Demokratického republikánského svazu

2.2	Čtvrtá republika (1945- 1958)

2.2.1

Provizorní tripartismus

2.2.2

Politické strany

2.2.3

Sdružení francouzského lidu Charlese de Gaulla

2.2.4

Alžírská krize

2.3	Pátá republika (od roku 1958)

2.3.1

Vznik Svazu pro novou republiku

2.3.2

Další politické strany

2.3.3

Parlamentní volby 1967

2.3.4

Události kolem roku 1968

2.3.5

Vznik Socialistické strany Francois Miterranda

2.3.6

Prezidentské volby 1974, 1988

2.3.7

Duvergerův koncept bipolární čtverylky

"Pátá republika (od roku 1958):
Klíčovou stranicko-politickou formací nového uspořádání se stal Svaz pro novou republiku (UNR) sdružující všechny hlavní gaullistické a filogaulistické skupiny. Tato strana však neměl absolutní většinu a ani s výraznou převahou nad ostatními. Gaullisté byli nuceni spolupracovat s jinými stranami, v prvé řadě s MRP a CNIP. Vytvořila se tak pentapolární struktura, v níž hlavní aktéry kromě UNR představovaly v zásadě provládně orientované strany jako MRP a CNIP s tzv. umírněnými a dvě opoziční levicové strany (PCF a SFIO).
Tato pentapolární struktura se reprodukovala i v následujících parlamentních volbách, s tím významným rozdílem , že UNR spojený se Demokratickým svazem práce (UDT;UDT navazovala CRR a představoval doleva směřující variantu Gaullismu), se nyní stal dominantní formací a mohl být považován za stranu s většinovým posláním, což představovalo zásadní novum vzhledem k předcházejícím stranickým uspořádáním. Gaullisté kontrolovali 233 mandátů ze 482 , přičemž absolutní většiny dosáhli snadno spojením s Nezávislými republikány (RI). Volební expanze UNR-UDT se odehrála zejména na úkor pravého středu MRP a radikálů. Posun UNR do postavení dominantní strany byl však výsledkem nejen volebního vítězství, ale zejména konsolidací Gaullovského establishmentu spolu s transformací stranického systému, jejíž součástí byl i dodatek ústavy z roku 1962 o přímé volbě prezidenta. Napříště měly do stranického systému promlouvat právě prezidentské volby, což se ukázalo již v prvních přímých prezidentských volbách roku1965, v nichž zvítězil Charles de Gaulle nad levicovým kandidátem Francoise Miterrandem.
Dalo se tvrdit, že tyto volby přinesly do stranického systému prvek bipolarity. Tyto póly ovšem nebyly ztělesňovány jednotlivými dostatečně soudržnými stranami, nýbrž jednak gaullistickým hnutím a jeho satelity, jednak aliancí levicových stran a skupin, jež v tehdejší době neměla žádné rozlišitelné stranicko-politické jádro a jejíž koherence byla podmíněna řadou vnitřních a vnějších faktorů.
Výsledky parlamentních voleb v roce 1967 bylo možné interpretovat jako posílení bipolárního vzorce a zároveň jako výraz zřetelného podřízení stranicko-politického zápasu v parlamentních volbách soutěži v prezidentských volbách. Z hlediska vývoje hlavních formací bylo pozoruhodné zejména utvoření Federace demokratické a socialistické levice (FGDS). Na něm se podíleli socialisté, část radikálů a menší levicové skupiny podporující Mitteranda.Významná byla i postupná restrukce negaullistického pravého středu , v jehož rámci představoval nejdynamičtějšího aktéra Demokratický střed (CD) navazující na MRP. Gaullisté (UNR-UDT) vystupující pod názvem Svaz demokratů pro pátou republiku (UDVR), kooperovali se spojeneckými nezávislými republikány a společně získali 243 ze 487 mandátů. Komunisté sice získali sice více hlasů jako Mitternadovská FGDS, avšak méně mandátů. Pětici relevantních aktérů doplňoval CD a centrističtí radikálové.
Další evoluce stranické soustavy byla ovlivněna bouřlivými událostmi roku 1968. Květnová revolta vyprovokovala rozpuštění parlamentu a nové parlamentní volby a zároveňˇn ovlivnila jejich výsledek- jasné vítězství nového ztělesnění gaullistického Svazu na obranu republiky (UDR) Po volbách gaullisté přijaly označení Svaz demokratů pro republiku (UDR). UDR získala ve volbách 293 mandátů,což znamenalo absolutní většinu. Toto vítězství však nelze interpretovat jako konsolidaci gaullistického hnutí a ani samotného de Gaulla, který po neúspěch v referendu o institucionálních změnách se rozhodl v roce 1969 odstoupit a v roce 1970 zemřel. Nástupcem de Gaulla se stal Georges Pompidou, jenž v roce 1969 zvítězil v prezidentských volbách."

Výtah z knihy: Hloušek, Vít - Chytilek, Roman - Kopeček, Lubomír - Strmiska, Maxmilián: Politické strany moderní Evropy. Portál, Praha 2005. Názvy politických stran a důležité informace jsou zvýrazně tučně.