"Úvod


Jak už je z názvu známo, téma mé seminární práce je Švýcarský politický systém. Švýcarsko je poměrně malá země relativně velkého významu. Díky své absolutní neutralitě, velmi stabilnímu politickému prostředí a převážně svému bankovnímu sektoru, se stala jednou z nejbohatších zemí světa. Švýcarský politický systém je velmi výjimečný a zároveň komplikovaný. To je právě ten důvod, proč jsem si vybrala politický systém této země.
Cílem práce je analýza švýcarského politického systému v kontextu současné světové politické scény. Nejprve jsem nastínila základní informace o švýcarské konfederaci a historický vývoj švýcarského politického systému. Obsahem následujících kapitol bude dělba moci, moc výkonná, moc zákonodárná a moc soudní. Dále si rozebereme švýcarskou přímou demokracii. Závěrečná část práce je pak věnována kantonální politice, volebnímu systému a nakonec představení několika švýcarských politických stran.












Obecná charakteristika

Švýcarsko (Švýcarská konfederace Švýcarské spříseženství) je navzdory svému názvu státním zřízením federace, která se skládá z menších celků – kantonů. Svou rozlohou (41 285 km2) a počtem obyvatel (8,5 milionu) se řadí k menším evropským státům. Hlavním městem federace je Bern. Velmi specifické je národnostní složení, kde převládají hlavně obyvatelé germánského původu (64%), frankofonního původu (21%), s italskými kořeny (8%) a rétorománsky mluvící (1%). Švýcarsko je považováno za zvláštní případ mezi politickými systémy. Nepatří mezi země vyznačující se klasicky parlamentní ani prezidentskou formou vlády. „Švýcarský model je klasifikován jako direktoriální systém, resp. systém vlády parlamentu, a odpovídá mu vysoká míra koncentrace moci zákonodárné a moci výkonné.“ Výkonná moc je výrazně omezena a je zcela podřízena moci zákonodárné. Základními znaky Švýcarské konfederace jsou přímá demokracie, federální struktura, proporční forma vlády a vysoká míra konsensu v rozhodování. Švýcarsko je po celém světě známo svým neutrálním statusem, proto také není členem organizace NATO ani EU (Jednání o vstupu do EU občané v referendu odmítli a tak, krom Lichtenštejnska, je to jediná země mimo EU v prostoru Střední Evropy.). Na druhé straně je členem Rady Evropy, OSN, EFTA, OECD, WTO a součástí schengenského prostoru.

Obrázek 1 - Jazykové menšiny ve Švýcarsku
Historický vývoj a konstituční základy Švýcarské konfederace

Odhlédneme-li od San Marina a Andorry, je Švýcarsko nejdéle existujícím státem na republikánské bázi. Probíhal zde velmi specifický státotvorný proces směrem od zdola nahoru a neexistovala zde trvale žádná centrální moc. Švýcarská konfederace vznikla na základě uzavření věčného spolku tří lesních kantonů Uri, Schwyz a Unterwalden v roce 1291.9 Tento tzv. věčný spolek směřoval proti dominanci rodu Habsburků. Tehdejší společenství nemělo ústavu, ale spojovala ho řada spojeneckých smluv. Během 14. až 16. stol. se ke konfederaci postupně připojily kantony Zürich, Glarus, Bern a Zug. Poté následovalo připojení kantonů Freiburg, Solothurn, Schaffhausen a Basel.
Důležitým mezníkem pro další vývoj Švýcarska bylo uzavření Vestfálského míru, v jehož závěrech z roku 1648 je Švýcarsko poprvé zmíněno jako samostatný stát. V roce 1798 bylo území konfederace obsazeno francouzskými vojsky. Francie zde zřídila tzv. Helvetskou republiku a jí nastolená oktrojovaná ústava se vyznačovala silně centralistickými rysy. Ty byly v rozporu s dosavadním svobodným vývojem kantonů. Decentralizovanou strukturu společnosti přinesl zpět Vídeňský kongres v roce 1815, kdy Švýcarsko získalo zpět svou nezávislost a neutralitu. Roku 1848 byla ustanovena Spolková ústava, která definovala Švýcarsko jako federální stát s dvoukomorovým parlamentem a sedmičlennou spolkovou vládou.
Soudržnost kantonů byla upevněna v roce 1874 vytvořením spolkového státu a revizí ústavy z roku 1848. Revize ústavy přispěla k navýšení pravomocí a ustanovení oficiálního názvu země jako Švýcarské spříseženství12 a v základních bodech přinesla dnešní podobu ústavy.
Ústava Švýcarské konfederace se skládá ze 197 článků a je rozdělena na 6 oddílů. Hlavní ustanovení se týkají obecných zásad, obcí, Spolku, kantonů a rozdělení pravomocí mezi Spolek a kantony. Politický systém Švýcarska je založen na principu subsidiarity, přímé demokracii a úctě k lidským právům. Druhý článek Ústavy vymezuje historicky daný účel existence Spolku. Cílem Švýcarska je zachování nezávislosti země, ochrana svobody a práv švýcarských občanů a podporování obecného blaha.

Moc výkonná

Nejvyšším výkonným orgánem Švýcarské konfederace je Spolková rada (Schweizerischer Bundesrat).
Spolková rada
Spolková rada je ustanovena od roku 1848. Je volena Spolkovým shromážděním a skládá se ze sedmi členů – spolkových ministrů, kteří mají na starosti každý svůj resort: vnitro, obrana, justice a policie, zahraniční věci, finance, národní hospodářství a energetiku. Její funkční období je čtyřleté, s možností jednoho opětovného zvolení. Do rady může být zvolen občan Švýcarska, který je volitelný do Národní rady, musí být starší 18 let. Zároveň platí, že členové Spolkové rady nemohou být současně členy Spolkového shromáždění. O volbě každého ministra se hlasuje samostatně a pro jeho zvolení je nutná absolutní většina hlasů. "