1.	Slovensko v období první republiky

2.	Vznik Slovenského státu 1939

3.	Slovensko v letech komunistického režimu

4.	Křesťansky orientovaní intelektuálové

5.	Situace po sametové revoluci 1989

6.	Vývoj stranicko-politického systému Slovenska po roce 1989

7.	Přehled politických stran

7.1	Strana zelených

7.2	Křesťanskodemokratické hnutí

7.3	Slovenská národní strana

7.4	Sociálnědemokratická strana

7.5	Demokratická strana

7.6	Veřejnost proti násilí

7.7	Hnutí za demokratické Slovensko

7.8	Sdružení dělníků Slovenska

7.9	Výsledky voleb od roku 1994 do roku 2010

"Po ukončení války se ČSR stala lidově demokratickým státem. Základem zahraniční orientace bylo spojenectví se SSSR proti Německu. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Tehdejší společenská nálada byla díky osvobození a ukončení nacistických útrap silně prosovětská. Vývoj Slovenska v letech komunistického režimu se vyznačoval specifiky, která jej nepatrně odlišovala od vývoje v ostatních postkomunistických zemích. Po tzv. vítězném únoru 1948, jak se nazýval mocenský převrat, kdy došlo k připojení Československa k Sovětskému bloku a k přechodu od demokracie k totalitě se komunisté stali monopolními vládci v Československu. Komunistické Československo tedy představovalo stranický systém s ideologicky hegemonickou, hlavní vládnoucí stranou. Ostatní politické strany Slovenska, Strana slovenské obrody a Strana svobody hrály roli ,,stran druhé kategorie“, tedy jako fasáda předstírané politické plurality bez skutečné možnosti něco ovlivnit. Politický systém komunistického Československa můžeme datovat od 25. února 1948, ačkoliv mnohé parametry pro komunistickou vládu byly do systému vneseny již v dřívějším období. Tento systém končí 17. listopadem 1989, resp. Událostmi, které následovaly v podobě tzv. sametové revoluce. V této souvislosti je možné konstatovat, že ani události Pražského jara na konci 60. let, ani následující dvě desetiletí tzv. normalizace, na tomto hodnocení nic zásadního nezměnily. Pokus o určitou obnovu politické a společenské plurality v letech 1968-69 nepřekročil hranici, která by znamenala skutečné otevření politické soutěže. V 70. a 80. letech sice poklesl tlak režimu vůči společnosti (ve srovnání s obdobím 50. let), ovšem opět nelze nalézt žádné formální známky proměny dosavadního stavu.

Ovšem na rozdíl od Polska, Maďarska i Česka se v Polsku ještě před pádem režimu nezformovaly žádné silné opoziční strany. Postoj, který zaujímalo Slovensko ke komunistickému režimu byl také odlišný, na rozdíl od české společnosti se přeci jen částečně splnily naděje, které slovenská společnost očekávala od Pražského jara v 60. letech, Slovenským komunistům se totiž podařilo prosadit federalizaci státu. V následujících dvou desetiletích zůstala federace důležitým atributem posilujícím slovenské národní sebevědomí. České antirežimní subjekty, které vznikly v 80. letech měly na Slovensku pouze minimální odezvu. Skutečný počet aktivních slovenských disidentů se tak dal do roku 1989 spočítat na prstech dvou rukou. Na Slovensku se spíše, i když ne výhradně, projevovala činnost opozice spjatá s katolickým náboženstvím. Šlo především o skupiny křesťansky orientovaných intelektuálů, z nichž někteří výrazně zasáhli do slovenské politiky po roce 1989. (Jan Čarnogurský, František Mikloško)."

Práce je částečně kompilační.