1.

Úvod

2.	Nástup kádárismu a jeho „zlatý věk“

3.	Zastavení reforem

4.	Krize a pád kádárismu

5.

Závěr

"Nástup kádárismu a jeho „zlatý věk“
Dne 4. listopadu 1956 se János Kádár stal předsedou revoluční dělnicko-rolnické vlády a začal tak období své vlády. Na jedné straně byl velice kritický k stalinistické politice Mátyáse Rákosiho a zabránil jemu a jeho společníkům vrátit se do politiky, na druhé straně i on sám ze začátku vedl represivní politiku. Rákosi byl krátce po nástupu Kádára odvolán ze stranických funkcí a oficiálně ze „zdravotních důvodů“ poslán do Sovětského svazu. Kádárova vláda zároveň prohlásila povstání v roce 1956 za kontrarevoluci, což mimo jiné poskytovalo vhodnou omluvu pro sovětskou intervenci. Odpovědnost za kontrarevoluci měl nést Imre Nagy, který byl obviněn ze slabošství a zrady, jelikož odmítl uznat novou vládu a provést sebekritiku. Nagy byl poté převezen do Rumunska, v roce 1957 zatčen, v tajnosti souzen, a v červnu 1958 i se svými společníky popraven. Krátce po uklidnění situace roku 1956 následovaly tvrdé represe účastníků kontrarevoluce a následné souzení. Někteří byli popraveni, jiní emigrovali, dalším bylo zakázáno studovat nebo jim byla odepřena možnost uplatnit se v kvalifikované práci.
Na XXII. sjezdu KSSS v říjnu 1961 byla zahájena druhá vlna destalinizace, pod jejímž vlivem se Kádárova politika represí a potlačování transformovala v politiku mírnějšího charakteru. Za podmínky zachovat monopartijní systém a členství v sovětském bloku získaly státy relativně volné ruce v tvorbě vnitřní politiky. Nový režim v Maďarsku se stal jistou formou „osvíceného komunistického absolutismu“, střední cesty mezi stalinistickým režimem a kontrarevolucí.
Kádárismus se projevoval ve třech oblastech – politické, ekonomické a sociální. Co se týče politické roviny, snažila se Kádárova vláda nejprve distancovat od politiky rákosiovců i Nagyovy skupiny a vytvořit si svou vlastní koncepci. Dále následovali základní linii poststalinismu, tj. udržovali moc v rukou komunistické strany, podporovali centralizované řízení a státní vlastnictví. Kádár vždy počítal s tím, že režim bude podřízený Moskvě, a proto žádná zásadní reforma politické ideologie nepřicházela v úvahu. Specifikem nového režimu ale bylo, že se odklonil od některých radikálních tezí, jako byla koncepce třídního boje či absolutní státní vlastnictví. Cílem kádárismu v politické rovině bylo opustit diktaturu, zlikvidovat politickou zvůli a nezákonnost, a zavést „humánní“ socialismus.
V sociální oblasti se důkladně potírali snahy vytvořit jakoukoliv politickou opozici a diskutovat tři hlavní tabu - vztah Maďarska k Sovětskému svazu, interpretaci povstání z roku 1956 a marxismus-leninismus. Jako protislužbu získali dělníci zvýšené materiální i sociální zabezpečení, víc příležitostí vycestovat do ciziny a do určité míry bylo povoleno i soukromé podnikání. Mzdy se zvýšily v průběhu Kádárovy vlády téměř dvojnásobně, v obchodech byl dostatek potravin, docházelo k masovější výstavbě bytů, nárůstu výroby spotřební a zábavní elektroniky. Rovněž se zvýšil sociální status inteligence a to z dvou hlavních důvodů - jednak proto, že na určitých postech byla společensky nenahraditelná, a navíc představovala vhodný prostředek pro podporu legitimnosti nového režimu. V roce 1958 byly vydány kulturně politické směrnice, které se do velké míry zasloužily o rozvoj kulturního života v Maďarsku zejména v 60. letech. Bylo možno pozorovat nárůst kulturní spotřeby, rozkvět duchovního života, v literatuře vznikly nové literární směry, maďarská věda se pomalu stávala součástí vědy světové a výtvarné a filmově umění dosahovalo světové úrovně."