"- Neřeší problémy, ale principy, změnila by celý systém vlády
- Reprezentuje „cizí ideologii“, proto je dané politické zřízení v jejím případě konfrontováno s maximální ideologickou vzdáleností, neboť se jedná o fundamentální ideologickou opozici
- Může/nemusí být revoluční ve své činnosti
- Operuje uvnitř i vně systému s tím, že na jedné straně respektuje jeho pravidla, ale na druhé straně používá úlisné infiltrace a obstrukce
- je chápána jako součást demokratických politických systémů, její ideologické a programové postuláty (předpoklady v dané teorii přijímané za pravdivé) jsou antitezí demokratického politického vývoje

vymezení ze skript PA (Danics, Kamín)
Charakter politické strany nestačí dovozovat pouze na základě postavení strany v rámci stranického systému, neboť je nutné analyzovat i její vztah k politickému systému jako celku, aby vynikly i její zastávané hodnoty a ideové cíle.
- S odkazem na Satoriho“
Antisystémová strana zpochybňuje legitimitu politického systému a jeho schopnost uspokojovat potřeby dané společnosti, a proto usiluje o jeho svržení a nahrazení jiným, z jejího pohledu efektivnějším systémem.
- Neusiluje o kompromis, ale stupňuje požadavky, vyhrocuje problémy a konflikty s cílem vyvolat krizi legitimity systému a přivodit jeho pád.
- Jedná se o ideologickou, fundamentální a nezodpovědnou opozici vůči danému systému, tj. opozici protirežimní.



 TYPY antisystémových stran

Extrémistická – obhajují (alespoň v rétorice) revoluční dobytí moci, odmítají a neuznávají stávající systém a chovají se aktivisticky.

Extrémní – se objevují v každé politické obci, jež se vyznačuje širokým spektrem politických názorů a postojů. Na obou koncích spektra jsou xtrémní strany, nemusí být programově antixystémové.

!!! Extrémní (tvoří hranici názorového spktra) ≠ extremistická (je na okraji názorového spektra + představuje protirežimní opozici vůči politické obci.)!!!

Izolovaná – tuto stranu neakceptuje veřejné mínění z hodnotových důvodů a vylučuje ji z politického života. Někdy bývá označovaná jako „izolacionistická“ .

- Hranice jsou nejasné
- Ne vždy jsou odmítány stejnou měrou (záleží na místních aktuálních politických/společenských podmínkách)

































3. Objasněte ústavní a právní uchopení politické opozice.



Objasněte ústavní a právní uchopení politické opozice

Na nejvyšší, tj. ústavní úrovni můžeme v zásadě rozlišit dva hlavní způsoby právního zakotvení politické opozice v demokracii. Za prvé je to konstitucionalizace politické opozice jako takové, za druhé je to konstitucionalizace některých jejích prvků.
První situace je velmi vzácná. Jediným státem v Evropě, jehož ústava explicitně zakotvuje politickou opozici, je Portugalsko. Příslušný článek portugalské ústavy z 25. dubna 1976 zní: „Menšiny mají na základě ústavou a zákona stanovených podmínek právo na demokratickou opozici (čl. 114, odst. 2). Konstitucionalizaci politické opozice najdeme také v některých německých spolkových zemích. První bylo Bádensko-Wúrttembersko, jehož ústava z 18. května 1947 v článku 120 stanovovala podmínky fungování politické opozice mj. tím, že jí nařizovala věcnou a konstruktivní kritiku vlády. Od 70. let 20. století se politická opozice objevila v ústavách řady dalších německých spolkových zemí. Příslušné úpravy lze zhruba tematicky rozdělit do několika okruhů. Za prvé to jsou formální definice politické opozice jakožto podstatné součásti parlamentní demokracie (Berlín, Durynsko, Hamburg, Sasko, Šlesvicko-Holštýnsko) nebo frakce či poslanci, kteří nepodporují vládu (Dolní Sasko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko-Anhaltsko, částečně Sasko). Za druhé to jsou definice úkolů politické opozice: kritika programů a rozhodnutí vlád (Hamburg, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Šlesvicko-Holštýnsko) a vytváření politické alternativy (Hamburg, Šlesvicko-Holštýnsko). Za třetí je to speciální financování politické opozice (Dolní Sasko, Durynsko, Sasko-Anhaltsko). Za čtvrté je to stanovená rovnost šancí vládní většiny a politické opozice (Berlín, Dolní Sasko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko, Šlesvicko-Holštýnsko).
Druhým řešením je konstitucionalizace části politické opozice, nejčastěji v podobě jejího vůdce. Jedná se o návaznost na výše zmíněnou britskou tradici „vůdce opozice", která byla v Británii poprvé právně upravena v roce 1937 v Zákoně o ministrech koruny (The Ministers qf the Crown Acť). Článek 5 tohoto zákona přiznal vůdci opozice plat poskytovaný z prostředků státního rozpočtu a článek 10 zákona defi¬noval samotný pojem „vůdce opozice" ve smyslu poslance Dolní sněmovny, který je šéfem nejsilnější parlamentní strany stojící v opozici k vládě. Na tento model pak navázaly některé bývalé britské kolonie, tedy státy Commonwealthu. Jako příklad lze uvést Maltu, jejíž ústava z 21. září 1964 upravuje v článku 90 ustavování a postavení vůdce opozice."

výška