"Porovnání moci zákonodárné, výkonné a soudní a moje stanovisko

Díky rozdělení státní moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní je zajištěna ve státě rovnováha, a ač jsou jednotlivé moci v Ústavě striktně odděleny, ve skutečnosti se výrazně prolínají a navzájem se ovlivňují.

- Zákonodárci přijímají zákony, které jsou prováděny prostřednictvím orgánů moci výkonné a soudní
- Výkonná moc může pozastavovat návrhy zákonů (prostřednictvím suspenzivního veta prezidenta), jmenuje představitele soudní moci
- Soudní moc kontroluje akty zákonodárné a výkonné moci z hlediska zákonnosti a ústavnosti

Moc zákonodárná a výkonná spolu dle mého názoru víceméně koexistuje. Parlament s vládou a de facto i s prezidentem úzce spolupracuje. Příkladem je odstavec 1, článku 68 Ústavy: „Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně.“
Nebo články 72 a 73 Ústavy o hlasování Poslanecké sněmovny o nedůvěře vládě. Vláda by nemohla existovat bez Parlamentu a jeho důvěry a Parlament by nebyl třeba, kdyby neměl instituci, která by vykonávala jím schválené zákony. Zároveň moc zákonodárnou parlamentu může omezit prezident svým právem veta, které však Poslanecká sněmovna může přehlasovat. Přijaté zákony pak jsou podepisovány prezidentem, předsedou Poslanecké sněmovny a předsedou vlády.
Problém nastal v případě podpisu Lisabonské smlouvy, kterou prezident Václav Klaus odmítal, protože se domníval, že naše republika ztratí suverenitu. Vznikla patová situace, kdy se rozhořely diskuze mezi odborníky, zda prezident vůbec může takto podpis zdržovat. Prezident podepsal až poté, co Ústavní soud shledal Lisabonskou smlouvu v souladu s Ústavou České republiky.
Prezident může zároveň v určité situaci Poslaneckou sněmovnu rozpustit. Tyto situace definuje článek 35 Ústavy. Člen vlády i prezident mají právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se jim slovo, kdykoli o to požádají. Prezident skládá svůj slib do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.

Moc soudní je z tohoto modelu jaksi odstrčená. I proto si myslím, že největší vliv na fungování státu má moc soudní. Při její definici se dává velký důraz na nezávislost soudu a soudců, a hlavně Ústavní soud je orgán nikým nekontrolovaný a vzhledem k tomu, že jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti má pravomoci velmi velké. K tomuto tématu učebnice Správní právo, Obecná část, 7. vydání, Dušan Hendrych a kolektiv, nakladatelství C. H.Beck, na stránce 21 říká:
„V literatuře se můžeme setkat s názorem, že mezi veřejnou správou a soudnictvím není třeba činit zásadnějšího rozdílu, neboť obě tyto činnosti jsou povahy výkonné a vzhledem k zákonodárství jsou to činnosti nižší.
Naproti tomu existují názory, které obě zmíněné činnosti od sebe odlišují a zvýrazňují nikoli jejich shodné znaky, ale znaky rozdílné. Vzhledem k našim ústavním předpisům i zákonům se přikláníme ke druhé skupině s tím, že rozhodující odlišnosti se objevují tehdy, když jak správu, tak soudnictví budeme posuzovat z formálního (institucionálního) hlediska.
Soudnictví je prováděním zákonů a jiných právních předpisů osobami, které jsou vázány jen zákony. Jinak jsou nezávislé. Tato nezávislost bývá ústavně zabezpečena takovými instituty, jako je nesesaditelnost a nepřeložitelnost soudců apod. (Srov. čl. 81 a 82 Úst.)"

Příklady z praxe jsou vyznačeny kurzívou.