1.

Platón

1.1	Platonův kontext

1.2	Dogmatismus

1.3

Skepse

1.4	Skepticismus

1.5	Epistemologie

1.6	Materialismus

1.7	Idealismus

1.8

Dualismus

2.

Sokrates

2.1

Sókratés

2.2	Agnosticismus

3.	Platonova příprava

3.1	Dialektika

4.	Etický problém

4.1	Spravedlnost

5.	Politický problém

5.1	Demokracie

5.2

Stát

6.	Psychologický problém

6.1

Zákon

6.2

Vědění

7.	Psychologické řešení

7.1

Utopismus

8.	Politické řešení

8.1

Eugenika

8.2

Analogie

9.	Etické řešení

9.1

Elementy

9.2

Norma

" I. PLATONŮV KONTEXT

-počátky řecké civilizace a kultury na Krétě
-rozvoj řemesel a obchodu v Malé Asii
-‚Herkulovy sloupy‘ = Gibraltar
-na S zpola barbarská území Thessalie, Epirus a Makedonie
-povrch řeckého pobřeží se vlní a přechází do pahorkatin a horstev → Řecko je tak rozděleno na izolované části
-nebezpečné bylo cestování i komunikace, proto se v každém údolí rozvinul soběstačný hospodářský život, vlastní svrchovaná vláda, vlastní instituce, dialekt, víra a kultura
-struktura dané oblasti byla vždy tvořena jedním či dvěma městy rozkládajícími se na horských svazích a zemědělskou nížinou
→městské státy: Euboia, Lokria, Etolia, Phokie, Boiotie, Achaia, Argoliea, Elea, Arkádie, Messenie, Lakonie (se Spartou) a Attika (s Athénami)
-nejvýchodněji položené Athény → staly se vstupní branou Řeků do rušných měst Malé Asie, odkud do rozvíjejícího se Řecka přicházelo zboží i kultura
-Athény měly velký přístav a rozsáhlou námořní flotilu

-490-470 př. Kr. probíhaly Řecko-perské války → Athény (loďstvo) se spojily se Spartou (vojsko) a nakonec Peršany (Dareia, pak Xerxese) porazily
-po skončení války Sparta své vojáky demobilizovala a utrpěla hospodářský otřes → sklouzla do pozice stagnujícího a zaostalého zemědělského státu

stagnace = zastavení, uváznutí, ustrnutí, nečinnost, nehybnost

Athény ze svého válečného loďstva udělaly obchodní flotilu a staly se jedním z nejvýznamnějších obchodních středisek starověkého světa → stal se z nich rušný přístav a tržiště, místo setkávání mnoha národů i různých kultur a zvyků, jejichž kontakty a nesoulad byly podnětem ke srovnávání, analýzám a myšlení
v takovýchto centrech nejrůznějších kontaktů se tradice a dogmata stíraly na minimum

dogma = základní teze nepřipouštějící pochyby, neomylné východisko

dogmatismus (z řec. dogma = mínění, poučka, předpis) je způsob myšlení, v jehož průběhu se jednotlivé úsudky zpevňují v závěry, jimž je přisuzován rys trvalosti a neměnnosti, resp. absolutní platnosti. Tyto úsudky, dogmata, se zakládají na víře v absolutní autoritu. Odtud pramení základ intolerance vůči osobám, zastávajícím jinou víru či názor. D. se objevuje v náboženské i sekularizované (např. politické, ideologické, filozofické) podobě. I. Kant nazýval d. myšlení každý názor, jenž se přijímá bez předcházející kritiky svých vlastních schopností, předpokladů.

-tam, kde se vyskytuje tisíc věrouk, stáváme se skeptickými vůči všem

skepse = pochybování, pochybnost, všeobecná nedůvěra
skepticismus = názor, zpochybňující možnost pravdivého poznání

skepse (z řec. skepsis = pozorování, uvažování, ohled) je epistemologický postoj zpochybňující možnost dosáhnout poznání, obvykle chápaného jako shoda se skutečností. S. ve filozofii může mít různý rozsah, časově různou platnost, specifickou funkci a hodnotu: univerzální s. znamená nemožnost jakéhokoli poznání, patriciální s. se týká jen jistých soudů nebo jistého druhu poznání, absolutní s. znamená zásadní nepoznatelnost a nedosažitelnost poznání, relativní s. je omezena na možnost poznání v určitém čase; metodická s. (R. Descartes) je prostředek pro získání jistoty tím, že se prokazuje, že s. není možná, neboť skeptický postoj odporuje sám sobě; etická s. zpochybňuje absolutní nároky etických hodnot a je předpokladem tolerance; kritická s. je součástí každého vědeckého postoje jako prostředek kritiky vědeckých teorií

skepticismus je filozofický postoj nebo směr zdůvodňující skepsi nebo argumentující prostřednictvím skepse při řešení epistemologických otázek. objevuje se obvykle jako reakce na dogmatické nebo spekulativně metafyzické filozofické systémy. Antický s. má několik vývojových forem (Pyrrhón, Akadémie, Sextos Empeirikos), zatímco středověký s. je zastoupen velmi slabě. Na počátku novověku je významný filozofický s. M. de Montaigne, P. Bayla a metodický s. R. Descarta. Jako s. bývají označovány též filozofie, které se soustřeďují na kritiku poznání, analýzu jeho předpokladů a vymezení jeho hranic; např. se jedná o systémy D. Huma nebo I. Kanta. Takové označení ovšem překračuje původní význam termínu s. V současné filozofii s. zřídka hraje roli základního filozofického postoje a je spíše součástí celé filozofické argumentace, např. jako hodnocení postoje, charakteristikou argumentů apod. Představiteli soudobého s. jsou mj. É. M. Cioran, J. Baudrillard."

Poznámky z knihy Příběh filozofie od Willa Duranta. Velmi kvalitní. Doporučuji.