1.	Osidlování Prahy a ženy Přemyslovců

2.	Nevěsty Kristovy

3.

Nevěstky

4.	Měšťanské ženy

5.	Emancipace žen

6.	Seznam použité literatury

"První pražskou historicky doloženou ženou, která byla navíc kanonizována, byla svatá Ludmila. Nedovoluji si pochybovat o jejích morálních hodnotách, nicméně mě to nezbavuje pocitu, že ke křesťanství přišla „jak slepý k houslím“. Její manžel a český kníže Bořivoj, první křesťanský přemyslovský kníže, prý přijal křesťanství z poněkud pragmatických důvodů než kvůli ideálům. Traduje se totiž historka, podle níž se měl Bořivoj obrátit na víru při své návštěvě u jednoho moravského vládce, kde mu nebylo dovoleno stolovat spolu s vladařem a bylo mu vyhrazeno místo u méně čestného stolu, neboť byl pohan a jako takový nemohl sedět u jednoho stolu s křesťany. Jeho rozhodnutí o přestoupení na křesťanskou víru ještě podpořil svatý Metoděj, který mu údajně odhalil i výhody nové víry, jako například spojence v Bořivojových válečných aktivitách. Bořivoj se tedy dal náležitě pokřtít a domů k čekající manželce přijel i s kněžími, kteří neváhali a Ludmilu pokřtili také.
K Ludmile se váže známá pověst o její rivalitě se snachou Drahomírou. Ta ji v jejích jednašedesáti letech údajně nechala zavraždit – říká se, že kvůli sporům o výchově Drahomířina syna Václava, jako příhodnější důvody se však nabízejí důvody mocenské.
Po Vratislavově smrti vládla jeho manželka Drahomíra minimálně rok. Historici se domnívali, že proto, že Václav byl v roce otcovy smrti, tedy roku 921, ještě nezletilý. Nicméně antropologické rozbory ukazují Václava v době své smrti (929 nebo 935) jako muže přibližně čtyřicetiletého, takže v žádném případě nemohl být roku 921 dítětem. Některé legendy naznačují, že Václav měl nechuť k vládě a chtěl se stát knězem, což prý Drahomíra přičítala Ludmile a její výchově. Mně se však mnohem realističtější zdají politické důvody, kvůli kterým nechtěla Drahomíra vládu po manželově smrti nikomu přepustit, až se jí Václav musel domoci násilím. Mezi Václavem a Drahomírou existovaly prý velké spory, které údajně vedly k vyhnání Drahomíry na Budeč nedaleko Prahy.
Podle mé teorie byl Václav pouhou loutkou, ačkoli nesmírně důležitou, v ruchách těchto dvou mocných žen. Na vrchu měla ta, která zrovna tahala za provázky. A když chtěla tahat Drahomíra, Ludmila musela pryč. Ludmila pravděpodobně nebyla přespříliš výjimečná osoba, takže aby se mohla stát mýtem, musela být její protivnice přetvořena k jejímu pravému opaku. Z tohoto pak vyplynuly bludy, podle kterých byla Drahomíra například pohankou, aby Ludmilina vražda mohla být považována za mučednickou smrt pro křesťanství.
Po těchto dvou ženách nastala delší odmlka a jelikož se nechci zmiňovat o ženách, jejichž osudy jsem zařadila do jiných kapitol, přeskočím rovnou k Elišce Přemyslovně, tedy od prvních přemyslovských žen přímo k té poslední.
Nešťastný osud nemilované manželky Jana Lucemburského by jí záviděl snad jen málokdo. A proč ji vlastně zahrnuji do své práce, jestliže její „sláva“ pramení pouze z faktu, že je matkou Karla IV., kterého ve skutečnosti neviděla skoro ani vyrůstat? Byla to značně energická žena se silnou vůlí a proměnlivou koalicí králových protivníků. Po otci zdědila hrdost, vznešenost, také však panovačnost a vášnivou až hysterickou neústupnost. Pokud bych měla více vhodných informací o kněžně Drahomíře, neváhala bych k ní Elišku přirovnat, pokud opominu, že Eliška nenechala svou tchyni Markétu zavraždit a s největší pravděpodobností k tomu neměla ani ty nejmenší pohnutky (mimoto se s ní nikdy neviděla).
Eliška Přemyslovna byla jedna ze čtyř dcer Václava II. a mladší sestra Václava III. Byla prý krásná, protože měla snědou pleť a byla ztepilá. Matku Gutu ztratila už v pěti letech a společně pak s dvěma sestrami vyrůstala v péči cizích lidí u dvora ovdovělého otce. S druhou Václavovou manželkou Rejčkou, která byla prakticky její vrstevnice, se nesnášela, kvůli čemuž se pak prý po smrti otce odstěhovala z hradu. A pokud bych se chtěla zabývat i příčinami pozdějších svárů mezi Janem a Eliškou Přemyslovnou, možná by se mi tam do koutka zatoulala i Eliška Rejčka, kterou na rozdíl od Přemyslovny Jan prý obdivoval.
Nejspíše jí už nebylo příliš do smíchu, když si roku 1310, tedy ve svých osmnácti letech, brala ještě pubertálního Jana, který sotva sfoukl čtrnáct svíček na svém narozeninovém dortu. Námi opěvovaný Karel IV. byl vlastně hlavní příčinou Eliščina smutného osudu, pokud pominu nevhodnou osobu, která jí byla manželem. Princ Václav, mnohem později Karel IV., se Elišce narodil po dvou starších sestrách 14. května 1316 a jakožto korunní princ se v podstatě ihned stal figurkou v neshodách Jana a Elišky. V lednu 1319 se konfliktní Eliška kvůli rozbrojům s Janem odebrala se všemi dětmi na hrad Loket, kde už jednou přebývala za Janovy nepřítomnosti v Čechách. Jan byl velice důvěřivý a měl trochu sklon podléhat silnějším autoritám, takže když Eliška tímto způsobem vyklidila místo pro Jindřicha z Lipé , který se chopil příležitosti a začal v králi živit podezření, že Eliška chystá spiknutí a chce proti Janovi postavit prince Václava, Jan brzy uvěřil. Hned v únoru proto přitáhl na Loket a dobyl ho, Elišku vykázal na Mělník a ani ne tříletého syna Václava uvěznil na dva měsíce v loketském sklepení, kam prý pronikalo trochu světla jen otvorem ve stropě. To dokazuje, nakolik byl Jan manipulovatelný a bál se o své vratké mocenské postavení.
Malého následníka trůnu pak dal odvézt na Křivoklát, což byl hrad zabavený královninu spojenci Vilému Zajíci z Valdeku. Tam žil Václav do roku 1323 a o matce si mohl až do smrti leda tak nechat zdát…
Roku 1323 opustila rozhněvaná Eliška Čechy poté, co byl na základě podobného obvinění mučen a vězněn její nevlastní bratr Jan Volek, kterému se pak podařilo prchnout do Bavor. V té době těhotná a tuberkulózou trpící Eliška se taktéž uchýlila do Bavor ke své nedávno provdané dceři Markétě.
28.9.1330 Eliška Přemyslovna zemřela a byla pochována v klášteře na Zbraslavi. Sem, nad její hrob, se o také tři roky poději přijel pomodlit její ztracený syn a pozdější první vladař Evropy, dřív, než vjede do Prahy. Zemřela tak poslední přemyslovská vládkyně, žena, která jistě nebyla dokonalá, ale pro její nešťastný osud, si ji Karel i lid zidealizoval."

Skvělá práce!!! Má všechny formální náležitosti jako jsou i citace pod čarou. Chybí pouze titulní strana a obsah. Velmi extenzivní seznam literatury. V několika málo případech práce kopíruje text z internetu, ale odkazy uvádí - doporučuji přepracovat tyto části.