"PRAVDA – POJEM A SOUVISLOSTI
Pohlédneme-li na pravdu z komplexnějšího hlediska, pro člověka je nesmírně obtížné rozeznat, co konkrétně pravdivé je, či není. Už jen samotná definice tohoto pojmu pocházející od Tomáše Akvinského spočívající v určení pravdy jako shody skutečnosti s poznáním může vyvolat řadu otazníků a to i navzdory tomu, že je to jedna z nejrozšířenějších a nejvíce smysluplných definic pravdy vůbec. Vezměme si jako příklad výrok „citron je žlutý“. Většina lidí ho bez rozmyšlení označí jako pravdivý, jelikož při pohledu na citron skutečně učiní zjištění, že má žlutou barvu, tedy že se skutečnost shoduje s poznáním. Problém však nastává, když přejdeme k hůře ověřitelnému výroku jako například, že Země se otáčí kolem své osy. Tento fakt je již nemožné ověřit pouhým pohledem. Mnozí by mohli namítat, že otáčení se Země kolem své osy je doprovázeno jistými pozorovatelnými jevy, jako je střídání dne a noci, ale tyto dvě odlišné věci však nemusí u laika vzbuzovat žádné souvislosti, a tudíž se laik stává neschopným podat verdikt o pravdivosti výroku. Zde se přímo nabízí otázka, jak je pak tedy možné, že i přes neznalost těchto spojitostí určí mnoho lidí výrok jako pravdivý.
Odpověď na tuto otázku nalezneme v úzkém spojení pravdy, vědy, poznání a víry. Věda je ve své podstatě založena na hledání pravdy. Jako pravdu pak vědci označují výsledek, k němuž došli na základě konkrétních vědeckých postupů. I tyto výsledky jsou však často zpochybňovány, a to, do jaké míry jsou skutečně pravdivé, se ukáže zpravidla až časem, kdy se projeví jejich účelnost či neúčelnost, a kdy budou potvrzeny či vyvráceny zkušeností. Historie předkládá celou řadu vědeckých omylů, a ať už se jedná o placatost Země či něco jiného, v době vzniku těchto omylů a mnohdy i několik desítek let poté jim spousta lidí věřila a označovala je za pravdu. V tomto bodě tak lze spatřit odpověď na výše položenou otázku. O pravdivosti výroku lidé v některých případech rozhodují na základě své víry. Víra je tedy dalším bodem, který v otázce pravdy hraje nemalou roli a je jedno, zda se jedná o víru ve vědu, víru v Boha, nebo víru jakoukoliv jinou.
Již u prvního výroku „citron je žlutý“ se ve skutečnosti projevuje vliv víry a to konkrétně v provázanosti víry a poznání. Víra je totiž jedním ze zdrojů poznání. Další otázkou však je, jak moc je víra v určitou věc oprávněná. Poznání je založeno na dvou základních složkách, a to na složce objektivní a na složce subjektivní. Jednotlivec je při cestě k poznání ovlivňován značným množstvím subjektivních faktorů vyvěrajících například z jeho světového názoru, emocionální stránky, místa a času, kde se právě nachází a mnoha dalších. Až teprve společnost jako celek dokáže určité poznání jednotlivce zbavit subjektivní stránky a vytvořit z něho poznání objektivního rázu, které následně může vstoupit i do vědy jakožto kolektivní poznání lidstva, jenž je výsledkem společenské praxe. I o tomto objektivním poznání, přesněji o jeho skutečné objektivnosti, by se však dalo dále polemizovat. Velké množství filosofů zabývajících se touto problematikou se totiž shodlo na tom, že ryze objektivní poznání neexistuje (Ledvina, 2013).
Zajdeme-li ještě do hlubších detailů shody skutečnosti s poznáním, zjistíme, že už samotné určení skutečnosti může představovat značný problém, neboť člověk myslí ve vztazích a stejně tak (podle Platóna a Aristotela) ve vztazích probíhá i skutečnost. Řekneme-li „kočka mňouká“, popisujeme slovy to, co se děje. Podle Platónovy a Aristotelovi realistické teorie soudu je tato naše teorie pravdy správná, ovšem ne každý s tím musí souhlasit, a také nesouhlasí. Existují například zastánci nominalistické teorie soudu, kteří zastávají názor, že soud je jen jakýsi uměle zkonstruovaný bod vycházející z naší mysli snažící se spojit to, co je ve skutečnosti jednotné a plynulé. To, že člověk nedokáže myslet jinak než ve vztazích, je jeho slabost a vztah mezi mňoukáním a kočkou tak nebývá existence pouze v jeho hlavě. Co když si ale pod pojmem „kočka“ představíme to, co je ve skutečnosti označeno pojmem „žirafa“ a dojdeme tak k závěru, že žirafa mňouká? Náš soud by se i tak dal označit jako pravdivý, jelikož pravda ve skutečnosti není jen shoda soudu se skutečností, nýbrž shoda našich představ se skutečností. Toto pojetí pravdy je ve filosofii známo jako transcendentní a zakládá se na tom, že realita, s níž se naše představy shodují, leží mimo dosah našeho vědomí. V tomto okamžiku se však opět nabízí další otázka, a to konkrétně ta, jak poznáme, že se naše představy shodují se skutečností, když ona skutečnost leží až za hranicemi našeho vědomí. Slyšíme-li mňoukání, okamžitě si ho spojíme s kočkou. Ve skutečnosti se však jedná jen o sluchový vjem, na jehož základu si představíme mňoukající kočku. Nemůžeme si být ale stoprocentně jistí, že zvuk vydává opravdu kočka a ne jen nějaký člověk, který obstojně zvládá napodobovat zvuky zvířat. Svůj sluchový vjem v tu chvíli tedy doplníme vjemem zrakovým. Rozhlédneme se kolem sebe, spatříme kočku a utvrdíme se tak v tom, že to, co mňoukalo, byla vážně kočka. Dalo by se tedy říci, že naše představa mňoukající kočky je pravdivá, jelikož se shoduje se skutečností. Když se však nad touto problematikou hlouběji zamyslíme, zjistíme, že skutečnost je v daném případě pouze výsledkem našich představ o skutečnosti a ne skutečností samou o sobě. Poznat samu skutečnost je totiž nemožné (Neff, 1993)."