1.

Úvod

2.

Předsudky

3.	Vzdělávání Romů

4.	Možnosti změny

5.	Vlastní zkušenost aneb možnosti změny na lokální úrovni

6.

Závěr

7.	Seznam použité literatury a pramenů

"2. Vzdělávání Romů
Specifickou kapitolou ve vztahu k romské menšině je vzdělávání. Romská menšina se obecně vyznačuje velmi nízkou úrovní vzdělanosti. Romové s dokončeným vysokoškolským vzděláním jsou spíše výjimkami, málo početný je počet absolventů středních škol zakončených maturitní zkouškou případně učebních oborů. Vzdělávací kariéra mnoha Romů tak z velké části začíná a bohužel i končí na základní škole. V poslední době je častým tématem v médiích problematika Romů a zvláštního školství. Odhadem více než polovina romských dětí končí ve speciálním školství.
Ačkoli řada základních škol zřizuje tzv. nulté ročníky, které mají děti ze znevýhodněného prostředí připravit na řádnou školní docházku a smazat tak nebo alespoň částečně snížit rozdíly mezi dětmi z majoritní populace a dětmi ze znevýhodněného prostředí, výsledky zatím nejsou příliš lichotivé a romské děti často při prvním kontaktu se školou nebo v prvních ročnících odcházejí do škol speciálních. Nízký stupeň získaného vzdělání tak Romy předurčuje k neúspěchu na trhu práce, v lepším případě jsou jim otevřeny možnosti uplatnění takřka výhradně na pracovních pozicích, které nevyžadují žádnou kvalifikaci. Jsou jimi například různé pomocné a jiné nekvalifikované práce.
Co je ale příčinou tak častých případů neúspěchu Romů ve vzdělávání? Sekyt uvádí, že příčin je celá řada. Jako nejčastější chybu, které se dopouštějí pedagogové, uvádí autor obecný předpoklad vzdělavatelů, že romské dítě je v podstatě stejné jako dítě české, jen je poněkud zaostalé. Pedagogové tak mnohdy vycházejí z přesvědčení, že doplnění znalosti zatím nepříliš dobře zvládnutého vyučovacího jazyka vše změní a romské dítě se pak bez problémů začlení do průměru třídy. Dále uvádí, že jediný možný a smysluplný přístup musí vycházet ze znalosti osobnosti romského dítěte, ze znalosti metod a obsahu rodinné výchovy v romských rodinách i ze znalosti mimoškolního života romského dítěte, přičemž těmito znalostmi pedagogové většinou bohužel nedisponují. Sekyt dále uvádí, že romské děti přicházejí do školy s jinými návyky kázně a pořádku. Malé děti jsou v romských rodinách delší dobu obsluhovány a nejsou vedeny k sebeobsluze. Výrazné rozdíly jsou v jazykové výchově, kdy typická česká matka na dítě často mluví, zatímco romská se dítěte spíše dotýká, poskytuje mu mateřskou něhu, ale promluví na něj jen zřídka. Dalším problémem které mají vliv na řádnou školní docházku romských dětí, je pak nedůvěra. Zkušenosti Romů s majoritní společností nejsou mírně řečeno dobré. Vzhledem k obecné společenské protiromské náladě je výchova k určité nedůvěře a strachu z majority pochopitelná. A škola je právě typicky „bílou“ institucí, která nedůvěru budí. Případné navázání určité formy spolupráce s rodiči romských dětí je tak problematické i s ohledem na to, že samotní rodiče neměli se školou dobré zkušenosti. S výše uvedeným lze v podstatě souhlasit. České školství není, alespoň podle mého názoru a poznání, na Romy stále připraveno, i když oficiální vyjádření mnohdy hovoří o opaku. Zde si ovšem dovolím ještě jeden poznatek, proč se domnívám, že Romové mohou mít ke škole a vzdělávání negativní vztah. Je jím nezaměstnanost, nyní již mezigenerační a ztráta motivace na věci cokoli měnit. Jinými slovy, jsou li rodiče závislí na finanční podpoře společnosti po řadu let, ačkoli oni sami dosáhli určitého stupně vzdělání, nemohou logicky motivovat své potomky k tomu, aby vzdělávání, které může jejich situaci změnit, přijali, neboť se oprávněně domnívají, že jejich potomky čeká stejný osud a jejich uplatnění nebo šance na nalezení placené práce je mizivá. Situaci tak vystihuje ze strany Romů již mnohokrát vyřčená věta: „Proč se budu učit, když budu na úřadu práce jako rodiče.“
Lepší pozice na trhu práce je pak z těchto důvodů pro Romy nedosažitelným snem."

Seminární práce do předmětu Sociální psychologie.