1.	Právní filosofie

1.1	Právo jako společenská skutečnost

1.2	Právo jako normativní ideální entita

1.3	Právo a právní dění jako dynamika v oblasti norem

2.	Právní pozitivismus

2.1	Oblast práva

2.2	Určení právního pozitivismu

2.3	Vztah k filosofickému pozitivismu

3.	Přirozené právo

3.1	Východiska přirozenoprávního učení

3.2	Zdůvodnění správného práva

3.3	Přání nechápat právo pouze jako důsledek moci

3.4	Úsilí nabídnout pomoc při řešení problémových případů

4.	Spojení pozitivistické teorie a přirozeného práva

“ Přirozenoprávní učení se opírá často o náboženskou víru, zdůvodňuje tak právní zásady a měřítka spravedlnosti. Tím ospravedlňuje existenci práva a právních institucí. Pro teorii Oty Wienbegera je důležitá otázka, zda právní povinnosti existují jen tehdy, když jsou vybaveny sankcemi za jejich nesplnění. Podle jeho názoru existuje právní povinnost, k jejímuž dodržování vedou pouze sociologické momenty. Úplně vylučuje přirozenoprávní tezi o dodržování těchto norem na základě imanentních právních zásad.
Co však do Weinbergerovy společné teorie práv může přirozené právo přinést? Je to zvláště zdůvodnění správného práva, přání nechápat právo pouze jako důsledek moci a úsilí nabídnout pomoc při řešení problémových případů. Všechny tři body dále podrobuje hloubkové analýze a spojuje je s pozitivistickou teorií.
Imanentní právní zásady by bylo možno použít pro zdůvodnění platného práva i pro rozhodování a pro odmítnutí nemorálního práva typu nacistického pouze v případě, kdyby je bylo možno objektivně doložit. Je však bezvýznamné tvrdit, že existují, pokud není k dispozici přesvědčivý postup jejich určení. Jako zdroje zdůvodnění platného práva předkládá Weinberger rozum, intuici a zkušenost:
„Rozum v logickém smyslu slova nemůže jako nástroj tvorby myšlenek a relativního zdůvodnění poskytnout žádná obsahová měřítka správnosti. Nepochybně máme intuitivní právní povědomí, ale přesto zůstává otevřenou otázkou, zda to, co se nám jeví intuitivně jako hodnotné a správné je také absolutně, resp. objektivně správné, anebo se nám to pouze jeví jako správné v naší historicky a společensky determinované životní situaci.“
Od přirozeného práva se tato kritéria liší tím, že se nepovažují za absolutní, ale je třeba vzít na zřetel možnost dodatečného přezkoumání, či revize. Empirický výzkum práva se pak nesnaží ustanovit, co má být správné, nýbrž dojít k praktickému poznatku, ze kterého lze vyvodit konsensu schopné normotvorné rozhodnutí.
Jestliže vycházíme z čistě pozitivněprávní teorie, zdá se, že právo je pouze pouhá funkce moci. Z toho důvodu se zdá, že přirozené právo je v tomto směru lepší. Žádný právní systém však nepřijímá normy náhodně, ale snaží se je vždy zdůvodnit morálně nebo společensky funkčně. Platné právo, které je ustanoveno a prosazováno pouze mocí a porušuje mravní postuláty je třeba považovat také za právo. Podle Weinbergera je však na morálních osobách rozhodnutí zda toto právo budou dodržovat. Etika dodržování práva žádá, ale pro nemorální právo to neplatí. Proti čistému panství moci toho tyto teoretické úvahy však málo zmohou. Nemorální právní systémy často argumentují i přirozenoprávním ospravedlněním.
Právníkovi v problematickém případě nabízí přirozené právo imanentní argumentační prostředky, kdežto pozitivista své argumenty opírá o analýzu, hodnocení a o úvahy o důsledcích. Nenabízí tedy pozitivní právo o něco víc? Je vůbec idea přirozeného práva pro obsahové zdůvodnění práva potřebná?
Pokud by byly zásady přirozeného práva obsahově doloženy, mohly by se z nich odvodit právní důsledky. Pouhé tvrzení, že existují imanentní právní zásady je bezpředmětné. Pozitivista také může nabídnout návody, které budou podobné přirozenému právu, budou se však lišit tím, že se argumentace nebude vyskytovat jako praktické poznání, ale jako argumentace zahrnující postoje:
„Každý jedinec a každá společnost uzavírají určité normativní zásady jako intuitivně evidentní. Pravděpodobně ovšem hodnotové představy jednotlivých osob, resp. skupin, nikoli nepodstatně divergují. Nelze doložit, že to, co je intuitivně považováno za hodnotné je hodnotné objektivně. Určitý hodnotový postoj, který je intuitivně prožíván, anebo který se jeví jako směrodatný za dané historické nebo společenské situace, může být analyzován, případně kritizován a měněn. Pro právně politickou argumentaci není nutné vycházet z imanentně platných hodnocení. Hodnotová přesvědčení plní stejnou funkci, kromě jakéhosi imunizačního efektu, jež bývá spojen s označením za přirozené právo.“

Těmito úvahami chtěl Ota Weinberger doložit, že je možné spor mezi přirozeným a pozitivním právem překonat a to na základě právního pozitivismu. Ten je však chápán nikoli jako pouze učení o existující právní skutečnosti, ale je k němu přidána argumentace a analýza, jež vedou ke konsensu. Takovýmto způsobem se lze vyvarovat metafyzických argumentů a imanentních právních zásad, a přesto lze poskytnout návod pro obsahové zhodnocení práva:
„Analytický přístup přináší tedy také v této oblasti intelektuálně uspokojivé řešení, a to ne proto, že vede k lepšímu pochopení argumentací, nýbrž také z toho důvodu, že nám umožňuje, abychom se vystříhali nezdůvodnitelné teze o existenci absolutních, resp. objektivních hodnot nebo právních zásad, a nicméně nabídli teorii obsahové argumentace bez metafyzických předpokladů, přitom na místo mizejícího zdání absolutní jistoty nastupuje hodnověrnost a demokratické hledání konsensu.“ "

Vypracováno do předmětu Dějiny právního myšlení. Čerpáno z knihy Ota Wienberger: Filozofie, právo, morálka.