1.

Úvod

2.	Bezpečnostní politika ČR a situace AČR před vstupem do NATO

3.	Bezpečnostní politika ČR po vstupu do NATO

4.	Reforma AČR

5.

Závěr

6.	Literatura a internetové zdroje

"Bezpečnostní politika ČR a situace AČR před vstupem do NATO
V první polovině devadesátých let, po odchodu sovětských vojsk, zrušení Varšavské smlouvy a rozpadu Československa se česká bezpečnostní politika snažila především reagovat na novou situaci, jež nastala zhroucením východního bloku a následným vznikem „bezpečnostního vakua“ ve střední Evropě. Prioritou se stala snaha o vstup do NATO, doprovázená aktivní činností v organizacích, jako OSN a KBSE/OBSE, které však neposkytovaly dostatečné bezpečnostní záruky. Pro vstup do NATO ovšem bylo třeba splnit množství předpokladů a členství nám muselo být aliancí nejdříve nabídnuto. Perspektiva rychlého vstupu se začala zdánlivě vzdalovat poté, když byl na bruselském summitu (1994) ČR a ostatním členům NACC a KBSE nabídnut program Partnerství pro mír (PfP). Jakkoli tato nabídka způsobila v ČR nejprve rozčarování, neboť byla považována za jakousi náhražku plnohodnotného vstupu, nakonec se ČR do PfP plně zapojila, což se později ukázalo jako užitečný krok, především v rozvíjení schopnosti spolupracovat se strukturami NATO.
Zásadním zlomem bylo předání studie NATO o rozšíření žadatelským zemím v roce 1995, které definovalo nezbytné předpoklady pro vstup. NATO očekávalo od ČR splnění mnoha podmínek v obranné, bezpečnostní i politické oblasti. Proto bylo nutno v rámci bezpečnostní politiky určit priority a intenzivně se připravovat především v otázkách, které pro ČR v té době byly z hlediska vstupu nejožehavější. Jednalo se zejména o prohlubování kooperace s aliančními strukturami, nastartování reformy armády a obzvláště přesvědčování jak domácí veřejnosti, tak i stávajících zemí aliance o přínosech vstupu ČR do NATO. Jakkoli se problémové otázky spíše hromadily, než aby jich ubývalo, madridský summit v roce 1997 přinesl ČR pozvání k zahájení vstupních rozhovorů, čímž bezpečnostní politika ČR obdržela vyhraněný rámec aliančních vztahů, na nějž se mohla zaměřovat v dalším období.
Po dokončení přístupových jednání na podzim téhož roku byly nejpodstatnější nedostatky odhaleny v oblasti bezpečnostní legislativy a neexistence vrcholných institucí v bezpečnostní oblasti, které by mohly koordinovat činnost zainteresovaných resortů a složek. Završením úsilí o nápravu těchto nedostatků se stalo přijetí ústavního zákona č. 110/1998 o bezpečnosti ČR, který také vymezil činnost Bezpečnostní rady státu. Byla také ustavena Stálá delegace při NATO, která významně přispěla ke koordinaci činnosti Ministerstva obrany (MO) a MZV.
V armádě se po rozdělení federace připravovalo vytvoření nové organizační struktury na brigádní bázi, která byla obvyklá i v NATO. Funkčně transformovat se naopak nedařilo její Generální štáb a MO, kde docházelo k duplicitám v řízení. Dalším problémem byl důraz kladený spíše na stranickost nežli odbornost v oblasti řízení armády. V období od vzniku samostatné republiky do vstupu do NATO se ve vedení MO vystřídalo pět ministrů, přičemž úlohu, postavení a charakter armády z hlediska zájmů ČR žádný z nich jednoznačně nedefinoval. Absence politického zadání však byla chybou i prezidenta, Parlamentu, vlády a samotných politických stran. I branný a bezpečnostní výbor sněmovny se spíše koncentroval na kritiku a personální změny.
Vojenská strategie byla přijata vládou v prosinci 1994 a její hlavní tezí bylo, že ČR musí být způsobilá čelit napadení jakkoli silným protivníkem z libovolného směru a za jakýchkoli podmínek s využitím všech možností, které nabízejí mezinárodní bezpečnostní struktury a spojenci. Již v době jejího schválení bylo zřejmé, že takovéto zadání i daný návrh armádních struktur jsou nereálné a finančně neúnosné, což přineslo stále nové reorganizace a redislokace posádek. Přesto se v období po roce 1993 opět zvyšovala úroveň výcviku a především se AČR úspěšně zapojila do misí OSN, EU a OBSE, hlavně v oblasti bývalé Jugoslávie."

Masarykova Univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Esej do kurzu Mezinárodní organizace.