1.	Poloha Horní a Dolní Lužice

2.	Milčansko a Milčané od 10. do 14. století

3.	Území Lužičanů

3.1	Vývoj v 11. století

3.2	Spojení Lužice a Míšně ve 12. století

3.3	Karel IV. a Lužice

3.4	Husitské války

3.5	Jiří z Poděbrad a zisk Lužic

3.6	Vláda Ferdinanda II. a ztráta Lužic

3.7	Definitivní ztráta Lužic v 19. století

3.8	Rok 1918 a pokus vytvořit nezávislý lužickosrbský stát

"Území pozdější Horní a Dolní Lužice je v podstatě sídlem dvou nejvýchodnějších kmenů polabských Srbů, sídlíích mezi Labem a Odrou. Jižním z nich byli Milčané, dosahující až k severnímu českému pohraničí s hlavním hradem Budyšínem. Ti tvořili jádro pozdější Horní Lužice. Severně od Milčanů sídlili Lužičané s několika hrady. Jejich území byla pozdější Dolní Lužice a oni dali jméno oběma zemím.
Milčansko kolísalo mezi Míšní, Polskem a Čechami. Milčané patřili snad již k Sámově říši, ale jistě náležili Velkomoravské říší za Svatopluka, (928). Roku 932 Milčané platili poplatky markrabatům míšenským. V roce 936 markrabě Géra připojil celé Milčansko ke svému území. Po Gérově smrti se jeho marka rozpadla a na jihu se vytvořila marka míšenská, ke které patřilo i území Milčanů. Když v roce 984 – 5 zasáhl český kníže Boleslav II. svou mocí do míšně dostalo se Milčansko v roce 1002 pod vládu Polska, která byla stvrzena mírem v roce 1018. Toto trvalo jen do roku 1032, kdy bylo Milčansko zase hrabstvím, spojeným s Míšní. V této době se Milčansku začalo také říkat Budyšínsko. Do styku s Čechami se Budyšínsko dostalo znovu za Vratislava II., který jej roku 1076 dostal od císaře Jindřicha IV. Lénem. Poté dal jako věno Vratislav II. Budyšínsko spolu s Nišanskem své dceři Juditě provdané za Viprechta z Grojče, ten obě země odkázal roku 1128 svému synu Soběslavovi. Kníže Soběslav po Jindřichově smrti v roce 1135 připojil zemi k českému státu. Nástupce Soběslava, Vladislav II. někdy po roce 1142 Budyšínsko ztratil, to přešlo na makrabata míšenská a dostal ho zpět roku 1156 jako říšské léno. Od této doby tvořilo Budyšínsko na sto let součást českého státu. Z rukou českých králů dostali v roce 1253 braniborští Askaniové jako věno pro sestru Přemysla II. Beatrix, provdanou za markraběte Otu III. Ota III. Zde vládl spolu s bratrem Janem I. A v roce 1268 si jejich potomci rozdělili dosud jednotné Budyšínsko na dvě části: Budyšínsko a Zhořelecko. Po vymření Otovi linie ve Zhořelci roku 1317 spojil Valdemar III. oba díly v jeden. Po smrti Valdemara III. v roce 1319 se Zhořelecka zmocnil Otův vnuk Jindřich Javorský a Budyšínsko připadlo králi Janovi. Zhořelec však nebyl spokojen s novým pánem a až v roce 1329 se Jindřic Javorský Zhořelecka vzdal ve prospěch krále Jana. Poté král Jan 19. Května 1329 připojil Zhořelec k českému státu, tzv. inkorporace a prohlásil jej za jeho neoddělitelnou a nezcizitelnou součást. 8. června 1339 udělil totéž i Budyšínsku. Za vlády Karla IV. Byla po připojení Wojerecy a Rólan celá země v jednech rukou. Vedle toho se také začalo Budyšínsku říkat Horní Lužice. Karel IV. pak sám opakoval inkorporaci Horní Lužice do českého státu a to 7. dubna 1348 spolu s inkorporací Slezska a ještě jednou totéž udělal 9. října 1355.

Území Lužičanů
Neboli vlastní Lužice, později Dolní Lužice nebo také Niederland se pohybovala mezi Míšní, Polskem, Braniborskem, Magdeburkem a českým státem. Počátky dějin Dolní Lužice, jsou celkem obdobné jako u Milčanska. Zasahuje sem Sámova a Velkomoravská říše. Od roku 932 je postupně dobývána z Míšně a od roku 963 tvoří spolu s Milčanskem část Gerovy marky. Po Gerově smrti je počítána k marce východní. V letech 1002 – 1032 je tu panství polské. Rokem 1032 se Lužičané vrací do rukou markrabat východních(Ditrich). Panství nad markou východní a s ní spojeným územím Lužičanům však kolísá, převahou jsou v této době markrabata Wettinové. Mezi nimi je najednou vsunuto panství České, které má krátce převahu nad Lužicí, když císař Jindřich IV. po smrti Wettina Dediho dal marku východní a s ní i Lužici v roce 1075 českému králi Vratislavu II, které se později vzdal ve prospěch syna Dediho Jindřicha I. Lužice byla spojena v roce 1136 s Míšenskem v rukou Wettinů. Toto Wettinské panství se nad Lužicí udrželo až do začátku 14. století."