1.

Úvod

2.	Sociální skupiny

3.	Klasifikace společenských skupin

4.

Šikana

5.

Drogy

6.

Závěr

"Každá skupina má své charakteristické sociálně psychologické klima či atmosféru.
Skupina, do které člověk již patří, se nazývá členská (vlastní) skupina. Opakem členské skupiny, kdy se člověk považuje za součást skupiny a užívá v souvislosti s ní výrazu MY, je tzv. nečlenská (cizí) skupina, kdy se člověk nepovažuje za součást skupiny, kdy necítí s příslušnou skupinou nic společného, užívá v souvislosti s ní výrazu ONI. Tyto skupiny jsou považovány za „horší“ a vlastní skupiny za „lepší“. Favorizování, nadřazování vlastní skupiny o odmítání cizích skupin je označováno jako etnocentrismus. Další možné třídění skupin je podle exkluzivity (otevřené, uzavřené) i podle způsobu pozbývání členství (zrušitelné či nezrušitelné z obou stran či z jedné strany).

Formální skupiny jsou sestaveny za určitými cíli, jejich organizační struktura je dána (např. vojenský útvar, pracovní skupina apod.). Osoby ve formálních skupinách jsou spjaty neosobním funkčním pojítkem (např. velitel a podřízený).

Důležitou formální skupinou (tj. skupinou s neosobním pojítkem) je politická strana. V každé politické straně můžeme rozlišit čtyři stupně účasti: voliči (nepodléhají její organizaci, ale hlasují pro ni), členové (přímo podléhají organizaci), aktivisté (zčásti jde o profesionální funkcionáře, zčásti o dobrovolné aktivisty) a vedoucí činitele (rozhodují o nominaci stranických funkcionářů do státních úřadů, ministerstev atp.). Z hlediska struktury organizace je politická strana oligarchií, tedy vládou menšiny nad většinou. Politické strany dodávají státu vládnoucí elitu a formují politické doktríny a programy. Představují mechanismy vytvářející veřejné mínění, spojují stát se společností.

Neformální skupiny vznikají spontánně a mezi členy těchto skupin jsou osobní funkční pojítka, poměrně pevné citové vztahy (např. parta kamarádů). Časté je rozdělení skupin podle velikosti, tj. na malé skupiny (mikroskupiny) a velké skupiny (makroskupiny). Existuje zde určité kolektivní vědomí a veřejné mínění. Sociální život každého člověka proniká především v malých společenských skupinách. Pro život v malých skupinách je charakteristický kontakt „tváří v tvář“. Tyto skupiny jsou poměrně trvalé a mají značnou intenzitu vzájemných vztahů (např. rodina). Malé skupiny patří do centra zájmu sociální psychologie.

Menší skupiny (20-40 lidí) jsou v průměru soudržnější než velké skupiny. Průvodním jevem malé soudržnosti skupiny bývá absentérství, které je možno hodnotit jako projev nespokojenosti. Spokojenost bývá větší v malých skupinách. Rovněž shoda v diskusi byla větší ve skupinách pětičlenných než dvanáctičlenných. Neshoda vede často ke vzniku frakce, kliky, neformální skupiny.

Mezi malé skupiny patří i tzv. lokální skupiny (např. obyvatelé jednoho domu a sousedství). Mají např. přímou socializační a ochrannou funkci pro děti (sousedé je mohou chránit před nebezpečím) i ceremoniální funkce.

Členové velké skupiny (makroskupiny) už všichni spolu nemusí a ani nemohou být v kontaktu „tváří v tvář“, ale jsou spjati vzájemnými cíli, normami, zákony (např. stát).
Určitým mezistupněm mezi velkými a malými skupinami jsou střední skupiny, např. organizace, podniky, závody.

Časté je také rozdělení sociálních skupin podle vzniku na prvotní (primární) a druhotné (sekundární). Typickým příkladem primární skupiny je rodina, sekundární skupiny jsou např. školní třídy, dílny apod. V primární skupině se člověk ocitá bez svého vlastního rozhodnutí, členem sekundární skupiny se člověk zpravidla stává později, a to z vlastního rozhodnutí nebo rozhodnutím oprávněné osoby (anebo instituce). V obou typech skupin člověk někdy prožívá deindividuaci své osoby. Je to částečná nebo úplná ztráta pocitu vlastní individuality, sebeuvědomění. Bývá v souvislosti s pocitem anonymity ve skupině.

Jednotlivé skupiny se mohou lišit tzv. „hedonickým rysem“, tedy mírou citového uspokojení, které členství ve skupině členům přináší. Některé skupiny jsou současně sociálními institucemi (např. rodina, škola). Členy skupin třídíme v pracovních skupinách např. na formální vedoucí (mistry, předáky), neformální vedoucí („vůdce mínění“), konformisty (souhlasí s formálním vedoucím, kritiky (jsou relativně izolovaní i v neformální struktuře skupiny).

Z hlediska osobní moci lze rozlišit: vůdce (dominující osoba), pomocníka (aktivní osoba), souputníka (závislá osoba), pasivního jedince a člověka v periferní roli.

Podle vztahu ke společnosti,k jiným společenským skupinám a k práci rozlišujeme: občasná volná sdružení, party, kliky, závadové skupiny a referenční skupiny.
a) Občasná volná sdružení
Představují skupiny vázané na určitý prostor.. Nemají pevnější strukturu, chybí organizace, obvykle i vůdce. Lidé jsou zde silně vázáni na určitý prostor, kde se náhodně scházejí."

Práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů: http://www.poradenskecentrum.cz/sikana.html, http://www.minimalizacesikany.cz/informace-o-sikane/13-informace-o-sikane/24-typy-iniciatoru-sikanovani, http://www.bezlepkovadieta.cz/?url=sikana&clanek=4732, http://www.praha.eu/jnp/cz/obcan/socialni_oblast/zavislosti/co_delat_kdyz.html, www.fce.vutbr.cz/SPV/huv/magisterskeStudium/5Z4/5Z4_studijniMaterialy.doc