1.

Úvod

2.	Přípravy na proces s Miladou Horákovou a spol.

3.	Mediální propaganda

3.1	Československý rozhlas

3.2	První den procesu

3.3	Upravená verze s vystřiženou pasáží

3.4	Poslední den procesu

4.

Závěr

5.	Použité zdroje

„První den procesu
Jako první byla výslechu podrobena Milada Horáková, z rádia ovšem některé pro režim nevhodné informace nezazněly. Hned po představení a otázkách na vzdělání a zaměstnání byl další záznam o délce něco přes dvě hodiny vystřižen a dodnes se to, co skutečně zaznělo, dochovalo ve stenografických zápisech. Horáková hovořila o tom, že se před zatčením starala o svou šestnáctiletou dceru a přispívala svému jednaosmdesátiletému otci. Dále zaznělo, že nevlastní žádný nemovitý majetek a jiné cennosti a byla za okupace odsouzena k osmi letům vězení. To byla bezpochyby fakta, která by kazila zamýšlený obraz Horákové.
Text obžaloby, který dostala média již předem a který vyšel koncem června 1950 v tzv. šedé knize, pronesl následně prokurátor Urválek. Důraz byl kladen především na to, že obžalovaní chtěli zatáhnout ČSR do války – autoři obžaloby i tvůrci propagandistické kampaně počítali s tím, že lidé si pamatují hrůzy nedávno skončené 2. světové války a zmínka o plánu na novou válku je pobouří a podpoří jejich nenávist k odsouzeným. Den před začátkem procesu zaznělo doslovné znění obžaloby také ve večerních Rozhlasových novinách.

Rozhlasový komentátor uvedl první vysílání záznamu vyjmenováním jmen žalobců a prokurátorů a následně shrnul přečiny třinácti obžalovaných, kteří se „od února 1948 pokoušeli o zločinné aktivity, vedeni nenávistí k pokroku a socialismu. Bylo patrno, že reakce ve své činnosti není koordinována, úkolem třinácti obžalovaných bylo tedy organizovat podzemní činnost a připravit pátou kolonu škůdců a sabotérů.“ Jejich cílem byla „obnova předmnichovské kapitalistické republiky s fašistickými prvky, chtěli zrušit znárodnění, rozložit revoluční odborové hnutí, odstranit opory dělnické třídy u nás.“ Vlastní jim byl „nenávistný názor vůči lidově demokratickému zřízení.“
Už jen těchto pár úvodních slov naznačuje, jaký slovník byl používán v souvislosti s tímto procesem. Hovořilo se o tom, že „část reakčních pučistů uprchla na západ, aby otevřeně pokračovala v žoldu imperialistických chlebodárců ve velezrádných akcích proti republice, zatímco část stoupenců zůstala doma, aby vytvořila místo pro diverzi, špionáž, sabotáž a teror. Zbytky poražené, ale nedoražené reakce organizují zločinné ilegální podzemní skupiny“ a doufají v „nastolení vlády velkoburžoazie“.
Přímo u soudu nebo i v médiích se hrálo také s těmito slovy „novodobý Mnichov“, „okupace“, „fašistická klika“, „žoldnéřská agentura“, „židovsko-plutokratická Anglie“, „američtí štváči“, „vatikánští agenti“, „váleční štváči“ a mnoho dalšími.

Vzhledem k tomu, že se v této práci chci zabývat především jazykem médií, budu citovat přesné znění rozhlasových komentářů a v hrubých rysech to, co zaznělo u soudu.
Po přečtení žaloby hovořil předseda soudu Karel Trudák a zjišťoval osobní údaje Horákové. Ptal se také, zda byla poškozena po únoru 1948, na což Horáková odpověděla, že nebyla.
Důležitá byla v tento okamžik zřejmě hlavně tato věta z úst Horákové: „S Únorem a jeho provedením jsem nesouhlasila.“

Komentátor: „Zenkl dával pokyny k vyzvědačské a protistátní činnosti. Učil své věrné, jak k rozvratu republiky udržovat styk s nepřáteli našeho lidu, doporučoval, aby záškodníci udržovali kádr lidí nesouhlasících s režimem. Pokyny Zenklovy se Horáková a její společníci pokoušeli realizovat a vytvořili zločinecké předsednictvo protistátních organizací.“

Dalším tématem, k němuž byl výslech násilně směřován už při konstrukci otázek a odpovědí, které se obžalovaní museli naučit a držet se jich jako scénáře, byla válka.
Urválek se stručně ptal: „S kým a proti komu?““

Práce do předmětu Sociologie propagandy.