"Traviči studen, čarodějníci, proklínaní lichváři, vrazi panen zasvěcení do hrozivých rituálů a vrazi Kristovi, tolik odlišní od Evropanů - jiní. Ale také myslitelé, mudrci, umělci či alchymisté. To vše byli v pohnuté historii Židé a židovské obce pro evropskou kulturu. Národ rozdrobený po velké části kontinentu, občas vyobcovaný z některé země (roku 1290 z Anglie na základě dekretu krále Eduarda I.), násilně nucený ke konvertování (ve Španělsku po ukončení rekonkvisty) a v kolektivních projevech pudového strachu, nenávisti i sprostého kalkulu vyhlazovaný při pogromech (za první křížové výpravy ve Francii či v Německu). Obchodníci a lichváři z donucení, žijící v zemích, kde byly obchod a lichva po dlouhá staletí zapovězenými činnostmi, současně však tolik potřební pro evropskou ekonomiku.
Na mnoha místech po jejich obcích a působení zůstávají dodnes vychladlé stopy, domy, synagogy, příběhy, legendy i písně (sefardských Židů). Křesťanství přejalo z židovské víry monoteismus i pět knih mojžíšových, tóru neboli pentateuch, mnohé pojmy a myšlenky, jejichž hloubka byla po staletí probádávána, a navázalo i na rabínskou tradici výkladu písma, onoho tvořivého vývoje, který jej dovolil zachovat navzdory proměnlivým staletím. Zdá se tedy, že s židovstvím je Evropa pevně svázána, že je vetkáno do její kulturní tradice, stojí na jejím počátku a v mnoha ohledech se nad ní vznáší jako výzva svědomí. V čem však spočívá ono tajemství, které dovolilo národu bez země přečkat staletí, která hra osudu jej rozehnala po tak velkém území, jež bylo díky tomu pomyslně zúrodněno? Následující esej bude pojednávat mimo jiné právě o jednom z impulzů, který přivedl židovskou kulturu do Evropy, aby se stala její nedílnou součástí.

Ve stínu věčné říše

Řím jako snad každá velká říše, potýkal se po celá staletí své existence s daní za příliš velkou rozlohu a přílišné ambice. První století před naším letopočtem navíc pod jménem Spartakovým přineslo nový druh ohrožení, vnitřní povstání otroků. Hranice se najednou ukázaly nezajištěné nejen zvenku, ale i zevnitř. Za časů složitého překonávání vzdáleností se idea Říma jako centra civilizace, jako moci, jež nemůže být nikterak ohrožena, jevila o to křehčí, oč dále jsme se v jejím prostoru ocitli.
Nemluvě o národech, které projevovaly jen malou ochotu podvolit se římské moci. Už v letech 167 –161 př. n. l. vedla helenizace Palestiny k povstání Makabejských. Objevovaly se snahy po očištění vzdělávání od vlivů řecké kultury, což mělo své neblahé následky v nárůstu náboženského fanatismu, ale zároveň napomohlo upevnění výkladu písma a jasnému stanovení pravidel závazných pro vyznavače Tóry."