"Počátky moderní psychologie se většinou kladou do druhé poloviny 19. století do USA. Na jedné straně šlo o ustavení psychologie jako vědní obor, jehož vzorem by byly přírodní obory. Druhá strana moderní psychologie je dána zájmem o nejkomplexnější, „nejvyšší“ projevy a vlastnosti lidské duše a ducha. Nejvýznamnější zakladatel nového oboru byl W. James. V Evropě se psychologie náboženství rozvíjela od počátku 20. století. V první čtvrtině dvacátého století skončila v teologii éra liberalismu a tak se naděje, že psychologie náboženství zmodernizuje křesťanství, se nenaplnily. Veškeré náboženství bylo prohlášeno za hříšný projev lidské pýchy (Karl Barth), přičemž křesťanství bylo vyňato z kategorie náboženství jakožto zcela zvláštní realita založená na jediném skutečném zjevení svrchovaného Boha. Druhá polovina 20. století přináší obrat díky G. Allportovi, který bývá označován za průkopníka humanistické psychologie.
Sociologie náboženství je pro psychologii náboženství oborem nejblíž kooperujícím, zároveň však i silně konkurenčním. Historie náboženství a popisná religionistika mají k psychologii náboženství převážně jen platonický vztah. Překážkou využití psychologie v religionistice je skutečnost, že psychologie zůstává převážně uzavřena do svého vlastního sociokulturního okruhu. Mezi psychologické obory blízké s psychologií náboženství patří psychologie motivace a psychologie osobnosti. Obory, které sdílejí téma psychologie náboženství, jsou transkulturní psychologie a psychohistorie. Velké jsou vztahy mezi psychologií náboženství a psychopatologií. Nejbližší vztah má psychologie náboženství s pastorální a katechetickou psychologií. Pro psychologii náboženství je teologie náboženským fenoménem.

Vnímání. Nejpřirozenější vstupní branou do psychologie je nauka o vnímání. Vjem lze definovat jako psychický obraz objektu existujícího mimo naši mysl a působícího v danou chvíli na naše smysly. Vnímání je proces ustavičné změny, je to aktivní proces. Vnímání se učíme stejně jako mluvit a i zde je možné dosahovat stále vyšších schopností. Závislost vjemů na vnější realitě je relativní – existují vjemy, které jsou pro vnímajícího naprosto věrohodné, vnější pozorovatel však konstatuje, že jsou subjektivní a mylné – jedná se o halucinace (vize). Představivost. Představou rozumíme psychický jev blízký vjemu. Je to obraz předmětu, který není přítomen, pokud vůbec existuje či existoval. Rozlišujeme představy spontánní od přestav navozených vlastním úsilím. Časté jsou představy vzpomínkové. Pro psychologii náboženství jsou obzvlášť významné náboženské představy. Myšlení. Myšlení lze definovat jako psychická manipulace se symboly, s představami a vjemy. Jde o zvláštní, složitý způsob poznávání. Myšlení je zapotřebí při nových situacích a problémech, např. při řešení matematických úloh. Paměť. V psychologickém smyslu slova mluvíme o paměti tam, kde se vyskytuje vzpomínka jako psychický jev. V paměťovém procesu rozlišujeme stadium vštípení, na něj navazuje podržení v mysli, a pak vybavování. Vzpomínky se vynořují spontánně či záměrně. Psychologie náboženství věnuje pozornost vzpomínkám na osobně významné prožitky věřících lidí."