"SEBEREGULAČNÍ VLASTNOSTI OSOBNOSTI. GENEZE A STRUKTURA SEBEUVĚDOMĚNÍ,
VOLNÍ VLASTNOSTI.

Seberegulace – schopnost kontrolovat své psychické a psychomotorické reakce. (Vůle je dispozice k autoregulaci, která se projevuje vědomým sebeovládáním a vědomým sebeprosazováním, tj. obecně úmyslným jednáním).

Geneze (vznik) a struktura lidského sebeuvědomění (uvědomování si sama sebe, své osobnosti):
„ Já“ jako fenomén zajímá řadu vědních disciplín.
Filosofie chápe „já“ jako subjekt ve vztahu k objektu, zkoumá možnosti a meze „já“ v oblasti poznání skutečnosti.
Kulturní antropologie zkoumá „já“ z hlediska jeho podílu na tvorbě kulturního dědictví.
Psychologie pojímá „já“ jako psychologickou skutečnost, vyjadřující osobnost jako strukturovaný a integrovaný celek (psychologie obecná), „já“ ve smyslu prožívání a chování (psychologie osobnosti), „já“ ve smyslu postupného sebeuvědomování (psychologie vývojová) a konečně „já“ v interakci se sociálním prostředím (psychologie sociální).

Proces uvědomování „já“ je složitý a vede k němu dlouhá cesta od poznání, že existuji jako samostatná bytost k poznání smyslu vlastního života, k vytvoření vědomí o vlastních činech a zodpovědnosti za ně.
Důležitými složkami tohoto procesu je jednak vytvoření sebevědomí, na jehož základě se utvářejí sociální aspirace osobnosti, dále sebeocenění, tj. uvědomění si svého postavení v sociální realitě (která nemusí být vždy v souladu s tím, jak je osobnost oceňována druhými) a konečně pojetí vlastního ideálního „já“.
Na utváření individuálního „já“ se podílí jednotlivé sociální skupiny, jichž je jedinec členem, nejvíce však rodina a škola. Důležité je vytvořit stabilizované „já“ (zdravé sebevědomí pozitivní hodnotový systém, rozvíjení kladných charakterových vlastností - to k tomu přispívá), které neupadá ani do komplexů méněcennosti ani do přeceňování se, je schopno dobře, vykonávat sociální role a mít převážně počít životní spokojenosti.
Při výkladu pojmu „já“ jako psychologická skutečnost se názory liší, neexistuje názorová jednota v pojetí lidského sebeuvědomění. Např. psychoanalýza považovala za determinující faktor utváření sebepojetí člověka jeho zážitky z raného dětství, někteří uvádějí mezi činiteli působícími na vývoj „já“ porodní trauma. Nelže však podceňovat ani vliv jiných životních období na formování sebepojetí (např. dospívání). Behavioristické pojetí sebeuvědomění: „Máme tolik „já“ kolik lidí si o nás vytvořilo nějakou představu“.

Definice „já“: „Já“ je vědomí o tom, co si myslíme a co děláme a jak se naše činy a naše myšlenky vztahují k ostatním bytostem (Helus) nebo „Já“ je sebepoznání a city, které člověk chová k sobě samému, duševní vztah člověka k sobě“ (Říčan).

Vývoj sebepojetí: Sebepojetí nevzniká náhle, ale utváří se postupně v průběhu života působením četných sociálních vlivů.
1. Novorozenecké období - novorozenec nemá „já“, jeho svět je chaotický. Zpočátku dítě nerozlišuje ani mezi svou osobou a okolím (může si rozdrásat tvář do krve a neví, že si to udělalo samo). Počátek „já“ je v sebekontrole a v činnosti. Doteky vlastního těla a nepříjemné pocity, které si samo působí, vytváří postupně komplex opakujících se vjemů - základ pozdějšího pojmu těla a vlastní osoby."

Otázky jsou zpracovány v rozsahu cca 2 až 7 stran.