"CHARAKTERISTIKA ÚROVNĚ A ZMĚN KVALIT EMOCIONALITY PUBESCENTŮ A ADOLESCENTŮ. VÝVOJ JÁSTVÍ. FUNKCE IMAGINACE. IDEÁLY A IDEJE


Emocionalita jako trvalejší vlastnost osobnosti určuje především dynamiku prožívání emocí, citlivost, prožívání a jeho délku, doznívání, častost, stálost emocí a přiměřenost emočních reakcí dané situaci. Dále určuje i vnější projev emocí, sílu jejich výrazu, „stupně nasycenosti chování projevy emocí“, ale i sklon k jedné ze tří prvotních emocí - radosti, strachu a hněvu. Emoce v podstatě rozhodují o tom, co se člověk naučí, determinují volbu jeho prostředků i cílů, která bývá nezřídka racionalizována, takže rozum často vstupuje „ve službách emocí“.
Emocionalitu lze pokládat za zvláštní dimenzi temperamentu. Emocionalita nebo emotivita je chápána jako „citlivost k situacím, které vzbuzují emoce“.
Primární faktory emocionality - emocionální stabilita, osvobození se od deprese, osvobození se od pocitů inferiority, osvobození se od nervozity a objektivity.
Sekundární faktory emocionality - faktor úzkost - emocionální přizpůsobení, emocionální labilita – emocionální stabilita.

(vlastnosti emotivity – subjektivnost, polarita, intenzita, hloubka, stálost, ambivalence (smíšenost), aktuálnost, nakažlivost, výrazovost).

Citový vývoj dospívajících:
Zvýšená citovost se v prepubescenci může projevovat buď jako extrémní přecitlivělost či naopak necitelnost až hrubost, kterou je citovost zakrývána. Největšími změnami procházejí v dospívání sociální city. Ty se obvykle projevují změnou citových vztahů vůči rodičům. U některých prepubescentů se projevuje odmítavé až hrubé chování k citovým projevům rodičů. Vztahy mezi rodiči a dětmi se při správných postojích rodičů k dospívajícím začíná upevňovat již během puberty u dívek a v adolescenci u chlapců. Pro citový život dospívajících je charakteristická emocionální vzrušivost. Poměrně často pubescenti reagují na podněty nezvykle nepřiměřeně a zvláště časté jsou i negativní způsoby odpovědí na pedagogické stimuly ze strany dospělých. Výskyt emocí s převážně negativním působením bývá nejčastější zvláště v prepubertě. Neochota k činnosti, pocity nespokojenosti a hněvu mohou vést ke konfliktům mezi dětmi a rodiči a druhými dospělými. Dochází k nim zejména tehdy; nedokáží-li dospělé autority přeměnit své postoje - dříve vysvětlující autority v postoje přátelské či partnerské. Osvědčuje se trpělivost, laskavost, ale též přísná důslednost. Sklon k emocionálnímu přehánění je zřetelný, jak ve verbálním, tak i v neverbálním chování – infarktózní situace, zaláskovaná k smrti, bezkonkurenční jednička atd. Citová nezralost a nevyrovnanost v sociální sféře způsobuje, že prepubescenti nevytvářejí pevnější sociální skupiny, v nichž by byli citově pevněji angažováni. Tyto skupiny se silnými emotivními vazbami jsou vytvářeny až dospívajícími (kolem 14 let), vznikají tlupy, party apod. Do té doby je patrná snaha alespoň formálně se zapojit mezi vrstevníky své věkové skupiny. Koncem puberty se vytváří skupiny mladistvých, které jsou pojeny nejen vazbou emocionální, ale i názorovou a návykovou.
V postpubescenti je obvyklé, že se objevují již vážná přátelství, která vychází ze vzájemného porozumění, ochoty pomoci a i potřeby mít někoho, s kým se mohu dělit o strasti i radosti a na koho se mohu spolehnout.
Přátelství z této věkové fáze mezi příslušníky stejného pohlaví mohou mít mnohdy velmi dlouhé trvání.
Vztahy mezi chlapci a děvčaty prochází od skrývaného zájmu pubertě přes flirt a koketování k platonickým láskám, které v postpubescenci se začínají opírat o fyzickou atraktivnost, ale též o hodnocení vlastností osobnosti partnera.
Nápadné jsou i změny sebecitu, který se projevuje zejména snahou po emancipaci od rodičů, stejně jako zvýšenou intenzitou uplatnit potřebu samostatnosti rozhodování a jednání, např. ve výběru ošacení, kamarádů, při volbě profese, náplni volného času aj."

Otázky jsou zpracovány v rozsahu cca 1 až 8 stran.