1.

Úvod

2.	Sociální politika a holistický přístup

3.	Sociální politika a obecná politika

4.	Politika vzdělanosti

5.	Rodinná politika – populační politika

6.	Bytová politika

7.	Imigrační politika

8.	Zdravotní politika

9.

Závěr

"Sociální politika a holistický přístup
Žijeme v komplikovaném světě, ve kterém je prakticky vše nějakým způsobem provázáno s ostatními věcmi. Sociální politiku tak nelze chápat jako samostatný problém, protože je úzce provázána s politikou obecnou, ekonomikou, vzděláním, sociologií, sociální psychologií, ekologií, environmentalistikou a asi jen těžko vyjmenovatelným množstvím dalších oblastí či oborů. Proto pokud máme těmto vazbám lépe porozumět, je holistický přístup zřejmě jediným akceptovatelným řešením.

Sociální politika a obecná politika
Podle mého názoru je jedním ze základních problémů sociální politiky v naší zemi absence dlouhodobější koncepce. Koncepce se tvoří na maximálně jedno čtyřleté volební období; dojde-li následně ke změně vlády, nastupuje nový ministr a jeho ekipa a všechno je najednou úplně jinak. Je tristní, že aktuálně vládnoucí garnitura není schopná komunikovat s opozicí a dohodnout se s ní na zásadních zásadách dlouhodobé koncepce sociální politiky s horizontem minimálně 15 – 20 let. Základní zásady by sice mohly být do určité míry pružné a modifikovatelné (v rámci aktuální finanční situace státu, závažnosti krize, úspěšnosti výběru daní apod.), ovšem byly by platné, ať už by u vlády byl „Jirka nebo Mirek“ (respektive jejich státostrany) a nemusela by tedy být tvořena sui generis. A tak nám patrně zbývá jen lehce bezmocně, byť bez většího optimismu opakovaně konstatovat:
„Quo usque tandem abutēris, patientia nostra?“
I když nesouhlasím s mnoha názory lídra KDU-ČSL Jiřího Čunka, přesto chtě nechtě musím obdivovat jeho odvahu obhajovat názory směřující k sociálně vyloučeným minoritám; za tyto veřejně prezentované názory nelze téměř nikdy očekávat vděk, naopak téměř vždy obvinění z xenofobie a rasismu. Jiří Čunek u majoritní populace získává body především svojí odvahou pojmenovat negativní jevy, nad nimiž většina ostatních politiků raději buď v lepším případě zavírá oči či v horším případě doslova „schovává hlavu do písku“.
Stejně tristní je politika současného establishmentu v oblasti práva. Pokud několik mladíků zbije našeho „opáleného“ spoluobčana, je to interpretováno jako „rasově motivovaný trestný čin“ a oceněno maximální trestní sazbou. Proč stejné měřítko není aplikováno v případě, kdy se obětí majetkové či násilné trestné činnosti stáváme my „ostatní“ jen proto, že jsme „gádžové“? Proč je jinak postupováno proti běžnému občanovi, který se zpozdil s placením půjčky (následuje téměř neodvratná exekuce jeho majetku) a jiné měřítko máme například pro neplatiče nájemného dlužící často statisíce jen proto, že patří do „sociálně vyloučených minorit“? Neměli bychom spíše „natvrdo“ všem „sociálně nepřizpůsobivým“ říci: „Dura lex, sed lex.“?
„Quod licet Iovi, non licet bovi.“ praví římské přísloví a naši čelní politikové toto konstatování bohužel každodenně potvrzují."

Tato práce je subjektivně zabarvená.