"Při pohledu na společenské dění nejen v současné České republice, ale i jinde ve světě, nelze nepřehlédnout výskyt čím dál tím častějších projevů rasové nesnášenlivosti, u nás nejčastěji ve spojení s naší největší menšinou - Rómů. Naštěstí zde ale byla otevřena debata, která nejen vychází z jednoznačného odsouzení rasové diskriminace, ale hledá možnosti řešení situace této menšiny. V této souvislosti je někdy odkazováno na poněkud jinou přesto jistou alternativu nabízející situaci černochů a jiných z různých důvodů znevýhodněných skupin v USA.
Zde vedl řetězec událostí od zákazu otroctví, přes zákaz segregace, rasové a jiné diskriminace až po kontraverzní, nicméně do velké míry úspěšnou, metodu pozitivní diskriminace, jinými slovy preferenčního přístupu zejména vzdělávacích institucí a některých zaměstnanců ke dříve diskriminovaným za účelem jejich úspěšného zapojení se do širší společnosti. Z historického hlediska znamenala 40.-60. léta v USA přelom na poli občanských a vůbec lidských práv, z celosvětového hlediska měl pak na tyto konkrétní vnitrostátní změny nepochybně vliv i vývoj na poli mezinárodního práva, zvláště pak celkový důraz kladený na mezinárodnodněprávní ochranu lidských práv.
A právě vývoj a způsob zachycení otázek rasové diskriminace a jejího odstranění, zejména v oblasti vzdělání a zaměstnání, a s tím související otázka ochrany menšin v mezinárodním právu budou předmětem zkoumání naší práce. V prvé části se budeme zabývat obecně vývojem v tomto poli, s přihlédnutím k některým klíčovým událostem, které měli zásadní vliv na utváření mezinárodněprávní ochrany lidských práv. V druhé části budeme odpovídat na otázku, jaké existují základní dokumenty týkající se dvou výše vytyčených zkoumaných oblastí a paralelně i na otázku, co je jejich obsahem. V poslední části se pokusíme srovnat tyto univerzální instrumenty mezinárodního práva s regionálními - evropskými instrumenty.
Pojem lidských práv prošel procesem internacionalizace: vycházel z přirozenoprávní školy a byl postupně zahrnut do pozitivního práva vnitrostátního, postupně se pak prosazoval i na mezinárodní scéně (Šturma, 1996:92). Zacházení s jednotlivci bylo původně vyhrazeno každému státu jako svrchované jednotce, také postavení menšin spadalo do vnitřních záležitostí států, ledaže by, jak uvádí Potočný (1996, 67): "převzaly zvláštní závazky chování vůči svým menšinám v mezinárodních smlouvách". Příkladem takových smluv jsou mírové nebo speciální smlouvy uzavřené vítěznými mocnostmi s nově vzniklými státy po I. světové válce. V rámci Společnosti národů vznikl dokonce systém ke kontrole dodržování těchto závazků, "který umožňoval přijímat od minorit petice upozorňující na porušování jejich práv" (Šturma, 1996:92)."