1.Úvod

2.	Předsókratovská filozofie

2.1.	Milétští přírodní filozofé

2.1.1.

Tháles

2.1.2.

Anaximandros

2.1.3.

Anaximénes

2.2.	Pýthagoras a pýthagorovci

2.2.1.

Život a učení Pýthagory

2.2.2.

Pýthagorovci

2.3.

Eleaté

2.3.1.

Xenofanés

2.3.2.

Parmenidés

2.3.3.

Zénón z Eleje

2.4.	Hérakleitos a přírodní filozofie 5. století

2.4.1.

Hérakleitos

2.4.2.

Empedoklés

2.4.3.

Leukippovo a Démokritovo učení o atomech

2.4.4.

Anaxagorás

3.	Vrcholné období řecké filozofie

3.1.

Sofisté

3.1.1.

Obecná charakteristika

3.1.2.

Prótagorás

3.1.3.

Význam sofistiky

3.2.

Sókrates

3.2.1.

Sókratův život

3.2.2.

Sókratova nauka

3.3.

Platón

3.3.1.

Platónův život

3.3.2.

Platónova díla

3.3.3.

Význam pro dějiny

3.3.4.

Nauka o idejích

3.3.4.1.

Erós jako podnět k filozofování

3.3.4.2.

Dialektika jako metoda filozofování

3.3.4.3.

Bytí idejí

3.3.4.4.

Idea a jev

3.3.5.

Antropologie a etika

3.3.5.1.

Duše a nesmrtelnost

3.3.5.2.

Zdatnost (ctnost)

3.3.6.

Stát

3.3.6.1.

Kritika dosavadních ústav

3.3.6.2.

Ideální stát

3.3.7.

Platónovo postavení v řeckých duchovních dějinách

3.4.	Aristotelés

3.4.1.

Aristotelův život

3.4.2.

Životní dílo

3.4.3.

Logika

3.4.3.1.

Pojem

3.4.3.2.

Kategorie

3.4.3.3.

Soud

3.4.3.4.

Úsudek

3.4.3.5.

Důkaz

3.4.3.6.

Indukce

3.4.4.

Příroda

3.4.4.1.

Fyzika

3.4.4.2.

Stupňovitá říše živých bytostí

3.4.5.

Metafyzika

3.4.5.1.

Jednotlivé a obecné

3.4.5.2.

Látka a forma

3.4.5.3.

Čtyři příčiny jsoucna

3.4.5.4.

Teologie

3.4.6.

Antropologie, etika a politika

3.4.6.1.

Člověk

3.4.6.2.

Zdatnost (ctnost)

3.4.6.3.

Stát

3.5.	Sókratovské, platónské a aristotelské školy

3.5.1.

Sókratovské školy

3.5.2.

Platónikové

3.5.3.

Peripatetici

4.	Řecká a římská filozofie po Aristotelovi

4.1.	Všeobecná charakteristika a helénismus

4.2.

Stoikové

4.2.1.

Zakladatelé a hlavní představitelé

4.2.2.

Charakter a stavba stoického systému

4.2.3.

Stoická etika

4.2.4.

Dějinný význam stoické filozofie

4.3.	Epikurejci

4.4.

Skeptici

4.5.

Eklektici

4.5.1.

Římský eklektismus

4.5.2.

Alexandrijský eklekticismus

4.6.	Novoplatónikové

4.6.1.

Plótínos

4.6.2.

Konec novoplatónismu a antické filozofie

"Když zahynuly velkolepé staré kultury východní středozemní oblasti (egyptská, asyrská, babylonská, krétská), stal se řecký národ nositelem světodějinného vývoje. V této době se již blížil vrcholu svých dějin („zlatý věk Periklův).
Obchod a námořní plavba Řeků ovládaly celý středomořský svět. S blahobytem, který do pobřežních měst přineslo mořeplavectví a obchod, rostly základy všeobecného vzdělání. Styky s cizími národy a s jejich myšlením, které moře zprostředkovalo, vždy a všude podporovaly duchovní život.
Tam, kde se setkávalo více vyznání, která všechna tvrdila, že hlásají pravdu, mohla se snadno rozšířit pochybnost o všech. Byla to proto pobřežní města a obchodní centra kde se filozofické a vědecké myšlení probudilo nejdříve. Bylo podporováno také svobodnými a demokratickými ústavami a jimi podmíněným rozvojem svobodného veřejného projevu.
Období, kdy se řecký duch postupně vymaňuje z tradičního náboženství, živě kritizuje některé jeho představy a začíná s pokusem vyložit svět prostředky samostatného, rozumového myšlení z přirozených příčin spadá do poloviny šestého století př.n.l. Pozoruhodné je, že tomuto obratu v Řecku časově odpovídají duchovní převraty podobného dosahu v Indii a Číně. V Číně spadá do poloviny šestého století působení Lao-c’e a působení Konfucia. V Indii vystoupil v téže době Mahávíra, zakladatel džinismu, Buddha a další osobnosti. V Řecku se objevila téměř naráz řada myslitelů, kteří se stali zakladateli řecké filozofie. Ve starém židovském národě se v téže době objevili proroci Ezechiel a Jeremiáš.
Dějiny řecké filozofie (včetně římské filozofie) zabírají rozpětí celého jednoho tisíciletí. Začínají v polovině 6. stol. př.n.l. a končí v polovině 6. stol. n.l. Tyto dějiny se dělí na tři hlavní periody:
1. Nejstarší období začíná takřka současným vystoupením řady myslitelů, kteří všichni hledají pralátku. Tento směr je označován jako starší přírodní filozofie. Po ní následuje jednak Pythágoras a jednak mladší školy přírodní filozofie. Souhrnně se filozofie této epochy označuje jako filozofie „předsókratiků“
2. Na prahu mezi prvním a druhým obdobím stojí řečtí sofisté, kteří odkrývají rozpory v dosavadním filozofickém myšlení, a protože ukazují jeho nedostatky, připravují zároveň cestu třem největším myslitelům Řecka: Sókratovi, Platónovi a Aristotelovi. Jsou vytvořena všechna nám známá odvětví filozofie: logika, metafyzika, etika, přírodní a politická filozofie, estetika, pedagogika. Toto období rozkvětu mělo své centrum v Athénách.
3. Třetí období které začíná po Aristotelově smrti, se vyznačuje tím, že v něm ustupuje smysl pro přírodní bádání. Školy, které v tomto období vládnou jako první, stoikové a epikurejci, zaměřují svůj zájem na člověka a etiku. To v zásadě platí i pro skeptiky.
V 6. stol. n.l. zmizela řecká filozofie jako samostatný je. Spolu s ostatními elementy řecké vzdělanosti se stala vedle křesťanství druhým základním pilířem evropské kultury. "

V práci chybí čárky ve větách.
Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá z mnoha zdrojů, např.: http://www.eurochem.cz/polavolt/dodatky/vedy/filosofie/
recko/predsokr/predmluva.htm; http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1935; http://www.ucenischalupou2.chytrak.cz/filozofie/predsokratovska
_filozofie_I.doc.; http://www.brendakucerova.com/encyklopedie/personality.php?id=22608; http://www.mystika.cz/zdroj/lide/filozof-platon.htm.