1.	Regionalismus

2.	Předpoklady regionalistických hnutí

3.	Typologie regionalismů (Keating)

3.1	Obranný regionalismus

3.2	Integrující regionalismus

3.3	Autonomistický regionalismus

4.	Regionalizace

4.1	Typy regionalizace

5.	Koncepce národního státu

6.	První fáze regionalizace

6.1	Velká Británie

6.2

Španělsko

6.3

Francie

6.4

Itálie

7.	Druhá fáze regionalizace

7.1	Velká Británie

7.2

Španělsko

7.3

Francie

7.4

Itálie

"1. fáze regionalizace (60.-70.léta)

- 1.pol.20.stol.: centralizace, unitární státy
- problémy: nerovnoměrný vývoj regionů
- reakcí na nerovnoměrnost: funkcionální regionalizace = regionální plánování a politika, alokace různých odvětví průmyslu („katedrály v poušti“)
- vedlo k narušení tradičních vzorců územní reprezentace, nejistotě v rozhodování jednotlivých stupňů VS
- důsledek: vznikla první regionální politická hnutí, došlo k oživení minoritních nacionalismů (obranný regionalismus)
- různá reakce centrálních vlád

Velká Británie
- pol. 60.let: systém ekonomického plánování s regionálními dimenzemi (průmyslové báze): Labour Party
- vznik a sílící tlak regionálních stran: Scottish National Party (objev ropy v Severním moři) a Plaid Cymru
- projekt devoluce v r.1979: Skotsko volené shromáždění s leg.pravomocemi, Wales volené shromáždění s výk. pravomocemi – nezdar v referendu (Wales ne, Skotsko ano při malé účasti)

Španělsko
- centralistická diktatura F.Franca do r.1975
- problém „historických regionů“ (Katalánsko, Baskicko, Galície) – legitimita
- různé požadavky těchto regionů: nutnost udržet koherenci přístupů post-frankistických politických aktérů
- Ústava 1978: Španělsko je stát „autonomních komunit“ a zároveň „vlast všech Španělů“. - otevřený ústavní text nechává iniciativu regionům, nestanoví model, stanovuje způsoby, jak získat autonomii a příslušné kompetence

- regiony „historické“ a „nehistorické“
- historické: k autonomnímu statusu referendum, abs.většina. 1979: Baskicko, Katalánsko, problém: Galicie, Andalusie.
- nehistorické: „via lenta“ – referenda, městské rady k vytv.statusu, podpora ústavního výboru parlamentu, opět referendum a parlament.
- 1983: první volby, završena 1.fáze.

Francie
- centralistické tradice
- odpor lokálních elit: neformální pravomoci plynoucí ze vztahu s prefektem a zejména kumulace mandátů („cumul des mandats“ : poslanec či senátor + starosta či členství v depart.radě), klientská povaha francouzských politických stran
- konec 50.let: národní hospodářský plán s regionálními dimenzemi
- 1964: vznik regionů s konzultativním shromážděním jako nástroj harmonizace vládní politiky a regionálních potřeb
- vznik regionálních hnutí: Front de libération de Bretagne, Lutte Occitane.
- 1968: de Gaullova politická regionalizace: regionální rady ze poslanců NS, radních a zástupců profesních skupin: poražen v referendu 1969

Itálie
- diverzita oblastí se silnou regionální identitou (Sicílie, Sardinie, Jižní Tyrolsko) a bez ní, diverzita ekonomická a kulturní
- 1945: shoda na nutnosti regionalizace, ale zároveň tradice a politické kalkulace (obava z vlivu komunistů na Severu) – „katedrály v poušti“ (Cassa per il Mezzogiorno), vliv mafie
- 1970 regionalizace: regiony ústavně zakotvené, ale s minimem pravomocí, omezované vládními instrukcemi a vlivem stran, finanční nesamostatnost (90 % transfery)"