1.

Úvod

2.	Římské právo

3.	Římské právo trestní

4.	Doba královská

5.	Římská republika

5.1	Komiciální proces a právo provokace

5.2	Řízení před soudními porotami

6.

Císařství

6.1

Principát

6.2

Dominát

7.

Závěr

“Oddíl II. Římská republika

Období římské republiky, zahrnující bezmála pět století, netvořilo z pohledu trestního práva homogenní celek.V zásadě je možné rozeznávat dvě jeho vývojové etapy, přičemž každá z nich je charakteristická jiným typem převládajícího trestního procesu.

Kapitola první: Komiciální proces a právo provokace

Z dřívějších nedílných pravomocí krále se oddělily náboženské funkce, které nyní vykonával „král obětník“ (rex sacrorum) a později nejvyšší pontifik. Politické a vojenské úkoly pak přešly na republikánském magistráty, především konsuly.
Typické pro počáteční období římské republiky je rovněž nahrazování primitivních tělesných trestů tresty peněžitými. Přesné vymezení trestných činů i trestů však ještě neexistovalo.
Všichni magistráti s imperiem, ale nejen oni, mohli pachatele trestných činů postihovat přímo. Toto jejich oprávnění označované jako coercitio však nebylo neomezené a postupem doby bylo stále více zeslabováno.
Coercitio byla neomezená, kromě dále uvedených případů, kázeňská policejní pravomoc potrestat podle vlastní úvahy všechny případy porušení zákona . Toto oprávnění měli všichni magistráti s imperiem, samozřejmě včetně vojenských velitelů a vedle nich také tribunové lidu. Jediné omezení coercitia představovalo právo provokace (ius provocationis),které příslušelo jen římským občanům a použitelné bylo pouze v případě uložení trestu smrti, nebo vysoké pokuty. Pomoc bylo možné nalézt u tribunů lidu, jejichž auxilium tribunicium se opíralo zvláštní tribunskou moc . Zapomenout konečně nelze ani na právo magistráta zrušit opatření svého kolegy nebo nižšího úředníka.
Právo provokace se zrodilo z obavy před zneužitím moci a prvním impulsem pro jeho zavedení byly zřejmě neblahé zkušenosti s posledním římským králem Tarquiniem Superbem. Okolo provokace panuje řada nejasností. Nejisté je přesné datum tohoto práva i jeho obsah. Přestože bylo právo provokace značně široké, bylo b mnoha směrech omezené. Podléhaly mu pouze pokuty, tělesné tresty a samozřejmě trest smrti.
Zcela volně bez omezení provokací, však římští magistrati ukládaly následující tresty: Pokuty, uvržení do vězení, zadržení, nebo zabavení majetku a právo tělesně trestat,ale pouze otroky.
Po dlouhou dobu byl za republiky jediným řádným typem trestního procesu tzv. komiciální proces (indicium populi), který se konal na lidových shromážděních. Vyvinul se jednak ze starobylého zvyku trestat vrahy shromážděným lidem a jednak z praxe magistrátů, kteří pokud v důsledku uplatnění práva provokace nechtěli riskovat následné projednávání svého rozhodnutí před koniciemi, obraceli se na ně rovnou. Římský lid však již nyní nebyl žádán o potvrzení nebo zrušení rozsudku, ale přímo o jeho vynesení.
Vlastní koniciální proces měl typický inkviziční charakter. Zahajován byl vždy na návrh magistráta, který jmenoval obžalovaného, oznámil hrozící trest a zároveň také stanovil datum prvního projednávání (diem dicere). Neformální lidové shromáždění bylo svědkem prvního, vyšetřovací, procesní fáze, která se dělila na tři části mezi nimiž byla jednodenní přestávka. Jejím účelem bylo zjistit, zda byl zločin opravdu spáchán. Vyslechnuta zde byla žaloba, obhajovací řeč i svědci a na závěr magistrát vydal vyhlášku, ve které formuloval obvinění a návrh trestu, případně vyhlásil zproštění viny. Bylo běžné že na obžalovaného byla vydána vazba, aby se nemohl vyhnout procesu. Poté následovala třídenní pauza, po níž byl římský lid formálně svolán do komicíí. O vině rozhodovala většina hlasů.¨

Mezi nejzávažnější zločiny patřila především velezrada. K náboženským trestním činům náležely nejrůznější přestupky. Nejtěžším byla ztráta panenství , kde bylo aplikováno supplicium more maiorum. Kněžka byla pohřbena zaživa a svůdce ukřižován."