1.

Úvod

2.	Rozpad východního bloku

2.1.	První fáze (přelom 60. a 70. let do 1973)

2.2.	Druhá fáze (1973-1979)

2.3.	Třetí fáze (1979-1985)

2.4.	Čtvrtá etapa od roku 1985 do 1989

3.	Sovětský svaz

3.1.

Brežněv

3.2.	Opatření pro modernizaci země

3.3.	Národnostní problémy

3.4.	Konzervativní stagnace

3.5.	Politika otevřeného a veřejného projednávání všech problémů (perestrojka a glasnosť )

3.6.	Nástup Gorbačova

4.

Polsko

5.

Maďarsko

6.	Německá demokratická republika

7.

Bulharsko

8.

Rumunsko

9.	Jugoslávie

10.	Československo

"Po smrti Stalina nastalo období, kdy se postupně upouštělo od represivní sbližovací politiky sovětského svazu. Zvláště pak po roce 1956 si socialističtí vůdcové v Moskvě uvědomili, že nelze postupovat tak jako doposud. Dále vývoj „socialistického konzervativismu“ 70. a 80. let probíhal v několika fázích.
V první fázi, tj. od přelomu 60. a 70. let do 1973 se dá hovořit o statické stabilitě vykazující řadu analogických rysů s první polovinou 50. let. Konec reformních eskapád, jímž se stal československý srpen 1968, vyřešil problém vnitřního ohrožení, zatímco v mezinárodní oblasti přijatá koncepce uvolnění napětí vytvářela podmínky pro klidný vývoj neostalinských režimů, resp. garantovala jejich neohrožování vnějšími vlivy.
Druhá fáze, v letech 1973-1979, přinesla první změnu vyplývající z nebezpečí, které pro vnitřní stabilitu socialistických režimů znamenala energická a hospodářská krize, oslabující ekonomickou potenci sovětského bloku ve vztahu k Západu, stejně tak jako enormní nároky na ekonomiku, vyplývající ze zahájení dalšího kola závodů ve zbrojení. Hospodářské problémy obsahovaly potenciální náboj sociálních či politických nepokojů, což se výrazně ukázalo v případě dělnických bouří v Polsku v červnu 1976. Současně další krizové prvky vznikly v mezinárodní oblasti, především v postupném, ale definitivním opouštění politiky détente (uvolňování mezinárodního napětí) a v rostoucím tlaku Západu na humanitární otázky.
Třetí fáze, v letech 1979-1985 proběhla ve znamení vojensko-politické konfrontace mezi Západem a Východem, která negativně postihla již beztak se zhoršující hospodářské poměry sovětského bloku, který nebyl schopen se vyrovnat s důsledky hospodářské krize. V bloku se objevila první trhlina – polská Solidarita. Vojenské řešení polské krize na počátku 80. let, analogické srpnové intervenci v Československu, by mělo velmi problematické důsledky – politicky i ekonomicky neúnosné. Vhodnější se ukázala varianta vnitřního puče, i když prosazení vojenské junty do správy země odsunulo komunistickou stranu na vedlejší kolej. Interregnum po Brežněvově smrti přineslo první podněty k reformě systému i bloku.
Čtvrtá etapa od roku 1985 do 1989 byla charakteristická postupným oslabováním vnitroblokových vazeb a závislosti na Moskvě, především z iniciativy Sovětského svazu, dále razantním zmírňováním mezinárodního napětí mezi Západem a Východem, rostoucím tlakem Západu na dodržování lidských a občanských práv a nezadržitelným nárůstem hospodářských problémů. Tato etapa skončila zánikem bloku a většiny neostalinských systémů v jednotlivých satelitních zemích."