1.	Rudí Khmerové

2.	Kambodža v druhé polovině 20. století

3.	Náboženství v Kambodži

4.	Dopad války ve Vietnamu na Kambodžu

5.	Saloth Sara

6.	Phnom Penh a jeho charakteristika

7.	Vznik Demokratické Kampučie

8.	Vláda Pola Pota

9.	Svržení Rudých Khmerů v 70. letech

10.

Shrnutí

"17. dubna 1975 nastal zlomový okamžik. Phnom Penh byl dobyt komunistickými vojsky a to znamenalo konec války a nastolení nových pořádků. Po krátké euforii a úlevě nastalo zděšení na stranách obyvatel i vítězných vojáků. Ti po letech strávených v džungli působili na měšťany jako divoká zvěř. Neovládali řadu civilizačních návyků a neznali vymoženosti moderního světa. Obdivovali propisky, jedli zubní pasty a záchodové mísy považovali za studánky s vodou vysoce vhodnou k pití. Objevený přepych města ve vojácích ale vyvolal absolutní znechucení. Utvrdil je v tom, že město je nenapravitelně zkažená instituce. Jeden kádr Rudých Khmerů prohlásil: „Lidé se mohou změnit, ale města ne. Budou-li v potu tváře mýtit džungli, sít a sklízet, naučí se rozeznávat skutečnou hodnotu věcí.“
Toto je jedna za základních tezí ideologie Rudých Khmerů. Poctivá práce venkovského rolníka byla považována za ideál. Zaostalý kambodžský venkov byl vyzvedán jako vzor a město s veškerými výdobytky spojenými s jeho obyvateli zatracováno. Opovrhováno bylo nejen technickými vymoženostmi a bohatstvím, ale i penězi, vzděláním nebo třeba státní správou. Měla být zavedena společnost absolutně rovných lidí. Toho chtěli Rudí Khmerové, členové tajné Komunistické strany Kampučie, dosáhnout tím, že městské obyvatele vrátí zpět do nezkaženého rolnického prostředí a začnou budovat společnost znovu od píky. Říkalo se tomu očista. Veškeré projevy nadřazenosti buržoazie bylo potřeba zničit. Nežádoucí bylo i nošení brýlí nebo znalost cizích jazyků.
Ideologie polpotovců byla silně nacionalistická. Číňané, Laosané, Vietnamci nebo Čamové byli vedle měšťanů dalšími nepřáteli. Spousta z nich bylo fyzicky zlikvidováno, a to nejen v roli příslušníků států, které v očích Rudých Khmerů bránily Kambodži v seberealizaci, ale spíše z mnohem prozaičtějšího důvodu. Místním kádrům jednoduše přišlo, že moc vybočují z řady.
Cílem byla naprostá likvidace osobnosti. Z kambodžského světa mělo zmizet nejen hmotné, ale i duševní vlastnictví. Lid byl ztělesněním všeho dobra, individualita byla ztělesněním všeho zla a charakteristickým znakem kontrarevolucionáře. Jakákoliv odlišnost byla nežádoucí, rovnost byla ideálem, a to i majetková. Tato myšlenka později vedla ke zrušení peněz. „On nic, ty nic, to je komunismus,“ hlásal Khieu Samphan. Navíc myšlenka, že vlastnictví a majetek jsou zhoubné, má oporu i v buddhismu. Individualistický charakter mělo i něco tak neškodného, jako je rodina. Ta měla být zrušena a nahrazena stranou.
V čele Rudých Khmerů stál Saloth Sar a hrstka dalších mužů. Paradoxem je, i když ne úplně překvapivým, že patřili mezi vrstvu relativně vzdělaných městských intelektuálů. Studoval vyhlášenou kambodžskou školu Lycée Sisovath a elektrotechniku ve Francii. Jedním z hlavních rysů osobnosti Saloth Sara bylo tajnůstkářství, neustálé lhaní a paranoia. Vzhledem k létům strávených v džungli je to pochopitelné, ale Sar svou povahu přenesl i po převratu na režim Rudých Khmerů. Byl doslova posedlý utajováním. Po dobytí Phnon Penhu nevjel do hlavního města jako vítěz se vší slávou, ale tajně po malých silnicích a ihned se ukryl v bezpečné budově nádraží. Kambodžané sami tápali, kdo jsou tajemní „osvoboditelé“. Moc byla v rukou tajemné organizace zvané Angkar padevat nebo Angkar loeu, pro lidi jednoduše Angkar. Angkar bylo pro běžné obyvatele neznámé cosi, co řídilo chod věcí a bylo nutné se mu podřídit. V jeho jménu se zabavoval majetek a udělovaly příkazy. Kdo se vzpříčil jeho vůli, musel se vypořádat s často krutými následky."

Práce vychází z knihy Shorta Philipa: Pol Pot, Dějiny zlého snu, Praha 2005. Seminární práce z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, pro předmět Mezinárodní vztahy po roce 1945.