1.

Úvod

2.	Výchozí podmínky po pádu sovětského režimu a Jelcinova éra

3.	Změna strategie po nástupu V. Putina

4.	Energetická politika jako „zbraň“?

5.

Závěr

6.	Literatura a internetové zdroje

"Změna strategie od nástupu V. Putina

V. Putin se ujal úřadu prezidenta z titulu funkce předsedy vlády po Jelcinově abdikaci 31. prosince 1999. Ministr zahraničních věcí Ivanov v polovině roku 2000 představil novou koncepci zahraniční politiky RF. (Koncepce 2000) Jejími hlavními principy se staly multipolární systém mezinárodních vztahů; pragmatičtější a racionálnější přístup, který by přinesl zisk v politickém i ekonomickém ohledu a intenzivnější rozvoj spolupráce s klíčovými zeměmi Asie, především Čínou a Indií. (Melvill-Shakleina 2005: 89-104) (NPI 2000) Strategie Ruska od roku 2001 pak může být charakterizována jako sebevědomější, realističtější a diverzifikovanější než dříve. (Polikanov 2001: 16) Za těchto podmínek muselo Rusko své vztahy se zeměmi blízkého i neblízkého zahraničí přizpůsobit nové realitě. Putin zahájil proces centralizace moci a stále větší měrou se stával jediným zdrojem i realizátorem zahraniční politiky RF.
Po ne zcela úspěšném období orientace na Západ nastal v zahraniční politice Ruska obrat, když v červnu 2001 byla založena Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS). Zakládajícími členy se staly Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán . Těžištěm její agendy je spolupráce v bezpečnostní a ekonomické oblasti, hlavním cílem obrana proti terorismu, separatismu a extremismu . Vztahy se státy SNS dostaly v zahraniční politice vyšší prioritu . Na summitu v Soči v létě 2001 bylo dosaženo neformální dohody o rozdělení přístupu ke zdrojům v oblasti Kaspického moře. (Polikanov 2001: 17) Ivanov byl v roce 2004 nahrazen na postu ministra zahraničí S. Lavrovem, který připravil novou doktrínu zahraniční politiky.
V červenci 2008 byla novým prezidentem D. Medveděvem schválena nejnovější zahraničněpolitická koncepce RF. (Koncepce 2008) Redefinovala vztahy Ruska k zahraničí a reagovala na nové reálie mezinárodního prostředí. Přinesla pokračování vnímání mezinárodního prostředí jako multipolárního s predikcí posílení role asijských států v něm. Významnou roli přikládá mezinárodnímu právu, mezinárodním organizacím a mechanismům společného řešení problémů. Navrhuje novou architekturu kontinentální bezpečnosti na celoevropské bázi . Vyjadřuje zásadní nesouhlas s možností rozšíření NATO o Gruzii a Ukrajinu a s výstavbou prvků protiraketové obrany v Polsku a ČR. Vyzývá také k pokračování regionální integrace pro zvýšení bezpečnosti, přičemž předjímá členství RF v „…takových systémech kolektivní bezpečnosti v oblasti Perského zálivu i širším Blízkém východě, v severovýchodní Asii i v dalších regionech světa…“ (Medveděv 2008)
Po nástinu vývoje ruských zahraničněpolitických doktrín je zřejmé, že v Jelcinově období byla hlavním problémem zahraniční politiky Ruska neschopnost realistické evaluace úspěchů a neúspěchů a jasná formulace cílů, zájmů a priorit. Působení RF na mezinárodní scéně mělo spíše „reaktivní“ povahu a na vzniklé situace reagovala bez podrobně rozpracované strategie. Tato situace byla zapříčiněna několika faktory: neujasněné ideově teoretické zakotvení doktrín, projevující se kolísáním mezi zapadnictvím (atlantismem), eurasijstvím či realismem; slabá ekonomická základna Ruska; problémy na periferii vnitřního Ruska (Čečenský konflikt), v blízkém (Podněstří, Náhorní Karabach, Abcházie a Jižní Osetie atd.) i neblízkém (vstup středoevropských států do NATO či Kosovská krize) zahraničí.
S nástupem prezidenta Putina začíná příklon k realismu až pragmatismu především ve vztazích k blízkému zahraničí. Po 11. září 2001 nejprve nastává opětovný příklon k USA , později následovaný zvýšeným zájmem o další regiony, nárůst zájmu o ekonomické otázky a v této souvislosti i zintenzivnění používání ekonomických nástrojů zahraniční politiky, které má Rusko, jako významný exportér surovin, k dispozici."

Masarykova Univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, Katedra politologie, Seminární práce do předmětu Teorie postsovětské politiky.