1.

Úvod

2.	Sankce za přestupek a zákon o přestupcích

3.	Při posuzování závažnosti přestupku musí správní orgán brát v úvahu zejména

4.	Otázka souběhu přestupků

5.	Čtyři druhy sankcí dle § 11, Zákona o přestupcích

5.1.	Napomenutí

5.2.

Pokuta

5.3.	Zákaz činnosti

5.4.	Propadnutí věci

6.	Ochranná opatření

6.1.	Omezující opatření

6.2.	Zabrání věci

7.

Závěr

"Zákon o přestupcích stanoví v § 11 čtyři druhy sankcí – napomenutí, pokutu, zákaz činnosti a propadnutí věci. Tento systém sankcí je obecný a uplatní se za přestupky upravené ve zvláštní části přestupkového zákona i za přestupky podle zvláštních zákonů, pokud tyto zákony neobsahují zvláštní ustanovení o sankcích (např. za stavební přestupky lze zřejmě uložit pouze pokutu). Mezinárodní dokumenty a Listina základních práv a svobod zakazují sankce nucených nebo povinných prací.
Nejmírnější sankcí, kterou mohou správní orgány v řízení o přestupcích uložit je napomenutí. Lze je uložit za jakýkoliv přestupek. Svou podstatou je prostředkem morálního donucení. Z pohledu pachatele se ničím neliší od pouhého projednání přestupku. Ovlivňuje to i skutečnost, že se vyhlašuje neveřejně a není tedy veřejnou důtkou, pokud není řízení veřejné. V praxi je napomenutí určeno k řešení méně závažných přestupků. Napomenutí je možno uložit jednak v řádném řízení o přestupcích, jednak v řízení příkazním. Nelze jej uložit, je-li přestupek vyřizován v blokovém řízení, kde může být jedinou sankcí pokuta.
Pokuta je jednou ze sankcí, kterou lze za přestupek uložit, bývá ukládána nejčastěji a používá se v případě, kdy by napomenutí nevedlo k nápravě. Pokuta má ovlivnit pachatele tak, aby se v budoucnu podobného přestupku nedopouštěl. Zároveň má odrazovat i ostatní osoby od podobného protispolečenského jednání. Cíle může pokuta dosáhnout tehdy, odpovídá-li závažnosti přestupku a znamená-li pro obviněného skutečnou újmu. Výše pokuty je v zákoně stanovena horní hranicí, z čehož plyne, že správní orgán má prostor pro správní uvážení v rámci určené výše. Jeho povinnost je uvést v odůvodnění rozhodnutí, jaké okolnosti hrály roli při stanovení konkrétní výše sankce. Pokud by toto odůvodnění chybělo, mohlo by být rozhodnutí zrušeno v rámci přezkoumání správním orgánem vyššího stupně, případně napadeno žalobou podle předpisů o správním soudnictví. Ustanovení § 13 PřesZ určuje obecnou výši horní hranice pokuty: pokutu lze uložit do 1000 Kč, nestanoví-li zvláštní část zákona nebo jiný zákon pokutu vyšší. Uvedené hranice pokut jsou použitelné pouze u osob, které překročily osmnáctý rok svého věku. U mladistvých se horní hranice pokuty snižuje na polovinu, přičemž však nesmí být nikdy vyšší jak 2000 Kč. Podle některých zákonů lze za stanovených podmínek zvýšit horní hranici pokuty. Příkladem tu může být zákon č. 114/1992 Sb, o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, především § 87. Ten rozděluje skutkové podstaty přestupků do tří skupin, a to podle závažnosti jednotlivých protiprávních jednání či jejich následků. Míru nebezpečnosti a závažnosti pak vyjadřuje i zákonem stanovená maximální výše ukládané pokuty, tj. 10, 20 nebo 100 tisíc korun."