1.	Definice situace

2.	G. W. Allport – základní roviny situace

3.	Woodworth a Marquis - rysy jednoty osobnosti

3.1.	Situaci v několika polohách

4.	Klasifikace situací

5.	Definice výchovy

6.	Fáze výchovného procesu

6.1.	První fáze základní

6.2.	Druhá fáze fixační

6.3.	Třetí fáze generalizační

6.4.	Čtvrtá fáze osobnostně-integrační

7.

Závěr

"Woodworth a Marquis hovoří o dvou rysech jednoty osobnosti. Tyto dva rysy vycházejí z rozlišení konzistence jáství a obecnosti rysu. Konzistence jáství se projevuje v tom, že jedinec jedná v téže situaci vždy stejně, i kdyby v rozdílných situacích jednal neobyčejně rozdílným způsobem. Obecnost rysu naproti tomu je typická tím, že v různých situacích se objevuje vždy něco stejného. Osobnost tedy chápe jako situační podmíněný systém zvyků. Člověk se může jevit jako rozporný prostě proto, že má pro různé situace naučeny různé vzorce chování. Je jiný na hřišti, doma, v klubu, ale tyto „tři osobnosti“ jsou derivovány z těchto tří různých situací.
Situaci tedy můžeme najít v několika polohách
a) Jako součást řetězce situačních útvarů, z nichž některé jsou si modelově blízké, jiné se naopak od sebe liší.
b) V rámci tohoto řetězce jsou některé situace z hlediska osobnosti člověka, který jimi prochází, zcela neutrální, nereaguje na ně vůbec, nebo jen pro řešení dané situace bez překračování této situačnosti do dalšího života.
c) Jiné situace jsou člověkem vnímány jako osobně významné, zasahující do integrity jeho osobnosti a ovlivňující celý vývoj jeho osobnosti.
d) V situacích se také projevuje integrita jedince tím, že se v modelově blízkých situacích chová obdobně.
e) Některé situace si jedinec přímo vytváří sám, nebo do nich úmyslně vstupuje, protože v nich dochází k sebepotvrzení a k upevnění sebepojetí vytvářeného v situacích předcházejících.

Situaci můžeme klasifikovat různými způsoby. Lze je třídit například podle kritéria časového zařazení logicky na aktuální, tedy bezprostředně prožívané, retrospektivní, kdy jedinec vzpomíná v aktuální situaci na situace minulé, z nichž získal jisté zkušenosti, a konečně i perspektivní, které zatím neprožil, ale tvoří si jejich konstrukci, aby se na ně připravil.
Jiným kritériem může být vyváženost působících faktorů. Podle tohoto kritéria lze třídit situace na neřízené a řízené, mezi nimiž mají své nezastupitelné místo právě výchovné situace.
Řada situací se však do psychiky člověka vůbec nepromítne, na většinu prožitého si člověk dokonce vůbec nevzpomene. Jiné situace získávají význam opakováním podobných situací a tím zvýrazněním některých základních stránek situace. Konečně některé situace sehrávají již v momentu své aktualizace zásadní roli v dalším vývoji osobnosti. Hovoříme pak o životně důležitých situacích. Patří mezi ně stěžejní okamžiky, jako vstup do školy či do manželství, ale i například ztráta zaměstnání či traumatizující zážitek jako válka či nemoc. Celou řadu situací můžeme nazvat jako osobně životně významných. Rozhodující pro vliv osobnosti je zde to, jak danou situaci vnímá daný jedinec.
Osobnost člověka se tedy vyvíjí jednak pod vlivem spontánního utváření, ale i pod vlivem utváření cíleného a záměrného, tedy výchovy."