"Perspektiva vědeckých metod
Zhruba od poloviny našeho století se čím dál tím více mluví o krizi tzv. Západní filozofie, nebo jak uvádějí někteří autoři [2], krizi newtonovsko-karteziánské vědy. Co se myslí tímto termínem? Je to označení vývoje, který se odehrává v Evropě a později v Americe od poloviny 17. století, kdy období náboženského dogmatismu je vystřídáno novou epochou emancipace rozumu člověka a jeho snahami objektivním způsobem poznávat svět. Označení je spojeno se dvěma jmény, dvěma vědci, kteří měli rozhodující vliv na vznik nové soustavy názorů. Jak podotýká [2], je to označení trochu zjednodušující, žurnalistické, neboť jednak křivdí obou jmenovaným, že spojuje jejich jména se soustavou názorů, které sami neformulovali, jednak opomíjí zástupy ostatních vědců, kteří se o nové smýšlení také zasloužili. Tato nová epocha prochází rozmachem v době osvícenství a průmyslové revoluce, kdy se všeobecně věřilo, že člověk je jen krůček od úplného poznání podstaty přírodních sil a jejich postupného ovládnutí. Je to doba optimismu, překotného vývoje vědy a techniky, dobře zobrazené kouřícími továrnami románů Julese Verna. Pak ale přišlo dvacáté století, které přineslo rozčarování v podobě dvou nejničivějších válek, dříve nepředvídaných ekologických problémů, stále intenzivněji pociťovaného odcizování člověka od přírody, ale i nové vzrušující objevy na poli fyziky, které jakoby popírali dosavadní zkušenosti a představy. Vznikají nové filozofické směry, které hlásají neperspektivnost dosavadního pohledu na svět a seznamují euro-americkou společnost se starými principy tzv. Východní filozofie, souboru myšlenek a metod některých východoasijských národů, ovlivněných budhismem, hinduismem, taoismem a dalšími náboženskými směry. Tato filozofie se stává jakýmsi protikladem Západní filozofie. Postupně se definovaly hlavní rozdíly mezi těmito dvěma odlišnými chápáními světa. Teoretik vědy Roger N. Walsh je shrnul do následujících bodů:
a) vesmír je nedualistický (reakce na karteziánský dualismus oddělující ducha a hmotu)
b) tvoří jednotný celek, systém vzájemné spojitosti, neskládá se tedy z nespojitých částí
c) není statický, nýbrž dynamický, nachází se tedy v neustálém pohybu
d) je akauzální, a to v tom smyslu, že veškeré komponenty spoluurčují každou událost (omnideterminismus), takže každý tradiční model kauzality zde musí beznadějně selhat
e) neplatí v něm fundamentální principy, nýbrž je založen na své vlastní vnitřní soudržnosti
f) představuje systém, v němž nelze - v důsledku mnohotvárnosti a jemnosti proměnných - přesně předvídat události, předvídání je možné jen na způsob statistické pravděpodobnosti
g) je paradoxní, tj. nelze jej intelektuálně vposledku pochopit a vyjádřit pojmy
h) je nerozlučně spojen s člověkem, který ho pozoruje
Ve druhé polovině 20. století se objevuje dílo filozofa Thomase Kuhna The Structure of Scientific Revolutions [1], které se zabývá historickým pohledem na vývoj vědeckého poznání. Kuhn zde tvrdí, že tento vývoj má nelineární průběh, a lze jej charakterizovat jako střídání paradigmat. Pod termínem paradigma se rozumí soubor názorů, hodnot a technik, které sdílejí členové dané vědecké komunity. Tato paradigmata mohou být jak obecně-filozofická tak i vysoce specializovaná. V praxi se prokázala vhodnost a pravdivost označení paradigma v charakterizování historického vývoje. Nyní někteří autoři používají Kuhnův pojem paradigmatu i na označení newtonovsko-karteziánské epochy a v souvislosti s hlásanou krizí této epochy tito autoři tvrdí, že newtonovsko-karteziánské paradigma stejně tak jako jiná paradigmata projevuje příznaky období tzv. abnormální vědy, neboli přestává vyhovovat. Myslím, že se i stalo nyní módou prohlašovat, že vědecké metody nejsou schopny zodpovědět na mnohé otázky, natožpak vyřešit současné problémy. Setkáváme se poslední dobou čím dál tím častěji s nejrůznějšími "alternativními" metodami, stávají se populární Východní náboženství, a v extrémních případech se odsuzuje automaticky vše, co je ze Západu, a nekriticky přijímá to, co pochází z Východu. Všeobecně se zlehčuje význam vědy a jejích metod a nově vzniklý filozoficko-literární směr postmodernismus, o kterém budu hovořit později, dává dokonce na stejnou úroveň vědecké teorie s mýty a vyprávěním."