"Téma:
Hlavním společným tématem všech povídek je láska, na kterou je nahlíženo jako na iluzi, hrdinové se často stávají obětí svých vlastních her a mystifikací (jako v povídce Falešný autostop), to způsobí pravý opak toho, co zamýšleli. Téměř ve všech povídkách se objevuje erotika, která zde hraje jednu z hlavních rolí. Ačkoliv jsou témata často vážná a pro postavy tragická, čtenářům se jeví jako vtipná, komická až groteskní. Skrz lásku je nahlíženo na konflikty a vztahy mezi mužem a ženou.
Autor také skrytě kritizuje poměry v Československu ve druhé polovině 20. století. Ty se promítají do vztahů hlavních hrdinů.

Motiv:
Láska, žárlivost, vina- typické pro všechny povídky.
Zoufalství, strach, hry- specifické pro konkrétní povídky.

Časoprostor:
V ČSR během 60. let 20. století, některé v Praze (Nikdo se nebude smát), další v nějakém jiném blíže neurčeném městě (Ať ustoupí …), další zase během cesty autem a v hotelu v Nových zámcích (Falešný autostop). Také na univerzitě, v lázních a nemocnici.

Kompoziční výstavba:
Vydání z roku 1991 obsahovalo sedm různě dlouhých povídek, některé z nich se ještě dělily na části (podkapitoly – např. povídka – Symposion, někdy jsou tyto podkapitoly pojmenovány, jindy mají pouze čísla). Každá z povídek má kompozici chronologickou, zřídka bývá chronologie narušována retrospektivou (např. v povídce Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým – zde se pomocí retrospektivního vyprávění dozvídáme o první schůzce hlavních hrdinů nebo o jejich životě od doby, kdy se naposledy viděli), většina povídek má otevřený konec. Každá povídka má klasickou kompoziční výstavbu – expozice (úvod – uvedení do děje, seznámení s postavami), kolize (zápletka), krize (vyvrcholení zápletky), peripetie (zvrat) a konec – zpravidla bývá otevřený (-> čtenář se může domnívat, jak příběh skončí – např. povídka Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým), někdy happy end (= šťastný konec).
Každá povídka má několik krátkých kapitol, které jsou číslovány nebo nesou název související s obsahem kapitol.

Literární druh:
Epika (= vychází z děje, vypráví příběh, v němž se objevují postavy, prostředí, situace, většinou psána prózou).

Literární žánr:
Povídky (Kundera je označil jako melancholické anekdoty).
(= Epický prozaický žánr kratšího rozsahu, ve kterém vystupuje menší množství postav, má jednodušší zápletku, na rozdíl od novely nemá pointu.
Melancholické anekdoty – anekdota vtipné vyprávění kratšího rozsahu zaznamenávající příhody z každodenního života zakončeno nečekanou pointou)

Vypravěč:
V některých povídkách se vyskytuje ich-forma (Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy), vypravěč je personální (=typ vypravěče, který je tělesně přítomen, situován do určité postavy, se kterou splývá, v tomto případě je situován do hlavní postavy, zaujímá angažovaný postoj, má limitované informace, ale o sobě neomezené).
V jiných je er-forma (Symposion), typ vypravěče nadosobní, objektivní, ví vše o postavách a ději, zůstává v pozadí, nezasahuje přímo do děje."